Psaní tónů a slov je svět, kam se dá emigrovat. Odmala mi v něm bylo dobře, a tak jsem zůstal, říká hudebník Martin Kyšperský

17. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martin Kyšperský

„Pamatuju si, že sedím doma, dívám se na televizi a máma říká něco o tom, že bude válka,“ vzpomněl ve Vizitce hudebník, textař a producent Martin Kyšperský na 17. listopad 1989. Tehdy mu bylo devět. Přesně o jedenatřicet let později vydává jeho kapela Květy svou devátou desku. O albu, ale také o psaní textů, vztahu k výtvarnému umění nebo o herectví s ním mluvila Hana Slívová.

Intimní vztahová deska Květy Květy o touze a izolaci

Když se v polovině devadesátých let Martin Kyšperský rozhodoval o středoškolských studiích, doma to vyřešili za něj. „Táta si přál, abych byl do kapitalismu vybavený, a poslal mě na obchodní školu. Byl jsem v mimořádně zasněném období a ani jsem nevnímal, kam jdu. Až na škole jsem zjistil, že obor se sice jmenuje obchodník, ale je to vlastně prodavač. Prodával jsem knížky, potraviny, obuv a trpěl pocitem, že jsem někde osm hodin denně z donucení. Byla to pro mě velká motivace, abych se naučil ještě něco jiného,“ popsal tehdejší pocity.

Paralelně tak v sobě živil pocit radosti z poslechu hudby, která jeho srdce zachvátila už ve školce během cvičení do rytmu disko písniček. Záhy začal po vlastní ose objevovat různé hudební nástroje, ve třinácti napsal během školní přestávky první text. Byl apokalyptický a vyprávěl o několikanásobném umírání. „Zjistil jsem, že psaní tónů a slov je nekonečně velký svět, do kterého se dá emigrovat. Vždycky mi v něm bylo dobře, a tak jsem si ho udržel.

Kyšperského skupina Květy letos slaví dvacet let řádného fungování a 17. listopadu vydává nové album pojmenované Květy Květy. Je to první deska ve čtyřčlenné sestavě, do které kromě dlouholetých spoluhráčů – multiinstrumentalistů Aleše Pilgra a Ondřeje Kyase patří téměř o generaci mladší bubeník Jakub Kočička. „Hraje jiným způsobem, než hrával na bicí Aleš, je nesentimentální a kapelu kope dopředu,“ dodal na adresu přímočařejšího zvuku.

Kromě psaní písní pro Kapely Květy se Kyšperský věnuje také producentské práci pro spřátelené hudebníky. Pomáhá i v případě, je-li požádán „jen“ o texty. V tomto směru dlouhodobě spolupracuje například s Lenkou Dusilovou a jeho rukopis najdeme i na letošním zpěvaččině albu Řeka. Ve Vizitce popsal ale i to, jak postupuje v momentě, kdy se jeho nápad s představami druhé strany nesejde.

Martin Kyšperský, frontman skupiny Květy na festivalu Colours of Ostrava 2017

„Na Lenčině nové desce je písnička Insomnia. Když mi pustila melodii, řekl jsem jí, že to na mě působí jako trh kdesi na Blízkém východě. Na ni to ale bylo příliš exotické, nedokázala to uchopit, protože tam nikdy nebyla. Pak mi řekla, že je kvůli hluku, zvukům diskotéky pod jejím bytem, nevyspalá. Nabídl jsem jí tedy, že napíšeme písničku o nespavosti. Slova se nakonec dobře hodila k hudbě a Lenka textu věřila, protože to prožila,“ popisuje jednu z jejich tvůrčích schůzek. O psaní textů Kyšperský hovořil i v souvislosti s aktuální deskou Květů. „Poslední dobou si dávám například víc pozor na to, abych nepoužíval slova, která neříkám v běžné komunikaci. Chci, aby v textech byly předměty denní potřeby, abych vyslovil to, v čem reálně žiju.

Spojit něco, co k sobě nepatří

Když kvůli jarním a podzimním koronavirovým opatřením nemohly Květy koncertovat, využil volného času k dříve nepoznaným dlouhým procházkám po brněnské periferii. Hodně času trávil nad knížkami (které s přáteli už deset let probírá v rámci pravidelného čtenářského kroužku) a připravoval také obal alba Květy Květy, který je poskládaný z autorských koláží. „Neumím kreslit, což je mi trochu líto, ale mám moc rád koláže. Připomínají mi atmosféru snu. Líbí se mi, když se spojí něco, co k sobě nepatří. Vytvoří to autonomní svět, a to mě dost baví.

Kapela KVĚTY

V rozhovoru přišla řeč také na natáčení autobiografického filmu Marťanské lodě, v němž Kyšperský hraje spolu s Eliškou Křenkovou, a také na také téma strachu - z hloupého nápadu, z přehrání nové písničky spoluhráčům z kapely anebo z kroku za komfortní zónu. O práci se strachem mluvil host vltavské Vizitky jako o stále obnovovaném hledání půdy pod nohama. „Nemůžu říct, že jsem se v psaní textů i v reálném životě přestal bát. Ale permanentně se o to různými způsoby pokouším.“

Spustit audio

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?