Poslouchat ticho, soustředit se na hudbu. Daleko od lidí v americké přírodě jsem šťastná, říká houslistka Iva Bittová
„První roky byly plné nepochopení, lidé mě nepřijímali. Musela jsem na sobě pracovat a postupně jsem získala publikum, které mě následuje dodnes. Jsem ráda, že jsem poslechla signály a dělala věci po svém. Dnes vím, že hudbu, kterou hraju, lidi buď milují, anebo ji vůbec nechtějí přijmout,“ řekla v novoroční Vizitce houslistka a zpěvačka Iva Bittová. Do amerického Rhinebecku za ní vyrazila Renáta Spisarová.
„Kopce jsou tu trochu podobné těm na Vysočině,“ rozhlíží po okolí svého domku. „Poznala jsem to tu, když mě v roce 2003 pozvali na Bard College na místní hudební festival. Měla jsem tu k dispozici domeček, bydlela jsem tady i se syny asi měsíc. Když jsem každé ráno jezdila do školy, říkala jsem, si, že by bylo skvělé tady žít.“ Od roku 2007 tak Iva Bittová opravdu většinu času tráví ve Spojených státech amerických ve městě Rhinebeck nedaleko řeky Hudson. Na zahradě pod stromy založila vokální školu, kam se vždy na víkend jednou za tři měsíce sjedou mladí lidé z celého světa, a odtud také ona sama vyráží koncertovat.
Cesta Ivy Bittové ovšem začala v malé vsi nedaleko Vrbna pod Pradědem. Narodila se do rodiny učitelky a hudebníka (jejím otcem byl kontrabasista Koloman Bitto) a místo bydliště měnila tak často, jak rodičům chodily pracovní nabídky. Po Mnichovicích u Vrbna přišel Prešov a pak Opava, kde malá Iva začala chodit na balet a housle. Nakonec rodina zakotvila v Brně, kde otec Ivy Bittové přijal místo u Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN). Právě v brněnském rozhlase si svou nahrávací premiéru odbyla i samotná Iva.
Čtěte také
V pubertě zjistila, že hra na housle na špičkové úrovni vyžaduje dril, a tak šla na radu praktické maminky studovat na konzervatoř hudebně dramatický obor. Houslím se deset let nevěnovala. „Tatínek pak onemocněl, nemohl provozovat hudbu a během tří let zemřel. Když jsem viděla, jak se mu nedaří, vzala jsem housle a začala zase chodit na hodiny k profesoru Štastnému,“ vzpomíná. Ačkoliv v divadle Husa na provázku jejího odchodu litovali a navíc slýchala, že po světě běhají větší houslové talenty, než je ona sama, otci sázkou na housle udělala radost. „Šla jsem do toho naplno, hrála devět hodin denně a snažila se najít techniku, která by nebyla tak náročná.“
Hudba mě léčí a naplňuje
Ve Vizitce vzpomněla na život v Lelekovicích nedaleko Brna, kde založila sbor Lelky, i na Vysočině, kde dala vzniknout souboru pojmenovaném po tamní řece Babačka. Mluvila i o spolupráci (a zahraničních výjezdech) s hudebníkem a někdejším partnerem Pavlem Fajtem a kapelou Dunaj a také o době, kdy se rozhodla, že na pódiu vystoupí sama, jen s houslemi a hlasem. Poprvé se tak stalo na festivalu v Břeclavi v roce 1984.
„Byla jsem moc ráda, že tu příležitost mám. Měla jsem sice zkušenosti z divadla, ale po prvních tónech jsem viděla, že se lidé v prvních řadách smějí, kdo že to před nimi stojí. První roky byly plné nepochopení, lidé mě nepřijímali. Musela jsem na sobě pracovat a postupně jsem získala publikum, které mě následuje dodnes. Jsem ráda, že jsem poslechla signály a dělala věci po svém. Dnes vím, že hudbu, kterou hraju, lidi buď milují, anebo ji vůbec nechtějí přijmout. Není střední cesty, a tak je to v podstatě v pořádku,“ přemítá.
Čtěte také
Klíčový byl v jejím hudebním vývoji fakt, že pro ni nikdy neexistovaly žádné žánrové hranice. Doma se prý poslouchala veškerá hudba, i Bittová – hudebnice si zkusila leccos: od baroka přes lidovky a improvizaci až po účast v rockové kapele. Dnes je šťastná daleko od lidí v americké přírodě, kde může poslouchat ticho, pracovat na sobě, hrát na housle a soustředit se na hudbu. „Brala jsem to taky trochu jako výzvu k poznání sebe sama. Chtěla jsem se naučit žít bez pomoci druhých. Byla to dlouhá cesta, ale dnes už mám i občanství a mohla jsem jít k prvním volbám.“
Muzikální jsou i její dva synové Antonín a Matouš. „Darem hudby nás obohatil tatínek a my ten dar musíme opečovávat. Je ale pravda, že tohle u mě způsobilo rozchody v partnerství, hudbě jsem totiž vždycky věnovala víc času. Měla jsem úspěch a hrozně mě to bavilo,“ konstatuje. Dnes jako svého partnera vnímá právě hudbu. Jak říká, naplňuje ji a léčí.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
