Polská kinematografie: čas experimetů

Polská kinematografie získala loni důvěru diváků i kritiky. A také důvěru sama v sebe. Patrné to bylo na podzimním bilančním festivalu v Gdyni. Do soutěže se tentokrát nedostaly zbytečné, nijaké filmy. Kritika začala srovnávat aktuální stav s někdejší polskou filmovou školou šedesátých a sedmdesátých let. Do hry s divákem už nevstupovaly jen romantické komedie či vlastenecké podívané, ale i výrazně autorské filmy netuctových námětů a netuctových zpracování. Podle zveřejněných plánů polských filmařů se zdá, že toto směřování bude pokračovat, že v polském filmu nastal čas na pokusy, hledání.

Tadeusz Sobolewski v listě Gazeta Wyborcza nastínil současnou situaci slovy: "Není to iluze vyvolaná rokem 2009. Polské kino se opravdu rychle mění. Posiluje pozice režisérů, kteří ve svých autorských filmech hledají nové formy, ale také chtějí získat nové diváky." Uveďme čtyři příklady za všechny. Jan Komasa, který na sebe upozornil už během studií, natáčí v zavedeném studiu Kadr svůj první celovečerní film nazvaný Sál sebevrahů. Experiment spočívá v propojení hraných pasáží s animovanými, i v tom, že vážné věci tu budou traktovány téměř zábavně. Režisér se pokouší proniknout do vědomí gymnazisty, který se izoluje od světa, pohrouží se do alternativních světů internetové sítě, přestává chodit do školy, experimentuje se svým životem. "Měl by to být film, s nímž se mladý divák ztotožní, a zároveň z něho bude trochu vystrašený. Film o civilizační pasti, o pokolení emocionální přecitlivělosti, o soudobé osamělosti, o krizi rodiny," říká producent Jerzy Kapuscinski.

Nový film začal natáčet i zkušený Jerzy Skolimowski, který náleží do už zmíněné polské školy. On sám se ovšem nechal počátkem ledna v tisku slyšet. " Dělají ze mě klasika, veterána. A já se přitom stále cítím, jako kdybych právě dokončil filmovou školu." Snímek nazvaný Esence zabíjení se má odehrávat "všude a nikde", jak říká Skolomowski, - a dotýká se pasti zla. Pojednává o válce s terorismem, která sama přechází v teror. Tomuto velkému tématu současného západního filmu dává Skolimowski vlastní formu - bude to snímek z pohraničí různých žánrů, specifický "akční film" o útěku vězně, film téměř beze slov, přecházející do vizuální básně.

O režii hraného snímku se pokouší i kameraman a zkušený dokumentarista Adam Sikora - mimo jiné spolupracovník Skolimovského. Scénář k filmu s prostým názvem Ewa napsal společně s dramatikem Ingmarem Villqistem (vlastním jménem Jarosław Świerszcz). Námět jim poskytl článek z Gazety Wyborczej o prostituci, jíž si na živobytí vydělávají ženy nezaměstnaných slezských horníků. "Přes drastičnost tématu to bude film o lásce, o odpuštění," říká režisér. Příběh bude zasazen do chudinské čtvrti Katowic, v níž Sikora natáčel úspěšný dokumentární film Boží tělo.

Sikora jako kameraman pracoval i pro režiséra Lecha Majewského, jehož chystaný film Mlýn a kříž patří k těm snímkům letošního roku, které mají stvrdit tendenci hledání nových kinematografických cest. Předlohou se stala kniha historika umění Michaela Gibsona, věnovaná obrazu Nesení kříže od Pietera Breughela staršího, který je dnes k vidění ve Vídni. Gibson se na Majewského sám obrátil, poté co zhlédl v Paříži jeden jeho snímek. Příběh dvanácti postav se bude odehrávat uvnitř obrazu, k čemuž má posloužit i hojné využití technologie 3D.