Pocta Janu Kubelíkovi

(…) Doménou Kubelíkova koncertu C dur je smyslově podmanivá a kantabilní melodika: šťavnatá a vždy rozezpívaná. Obsahuje nejen mnoho krásných výzev pro sólové housle, ale jeho barevná orchestrace počítá i s řadou melodických příležitostí pro nástroje orchestru. První věta probíhá v tradiční sonátové formě s rozsáhlým provedením a grandiózní kodou. Druhá věta v písňové formě může být označena jako hudebně jedna z nejkrásnějších vůbec. Zní mírumilovně a pohádkově, ale nechybí jí ani dramatické kontrasty. Třetí věta je v duchu slavných děl minulosti stylizovaná jako hravé, energicky výbušné finále. (…) Šporclova hra je naprosto korektní, vřelá a procítěná. Na druhou stranu je slyšet, že tento houslista nijak nepřehrává, nepřehání to s romantickými hudebními gesty, vibratem a dynamikou. Je nad věcí a vnímá svěží nádech Kubelíkova koncertu, který ačkoli staví na kompozičních základech minulého století, je výrazem člověka žijícího ve své době, světaznalého cestovatele, který píše hudbu srozumitelnou a citově hlubokou, nikoli efektně podlézavou a prvoplánově atraktivní. Mám pocit, že Kubelíkův koncert by se mohl díky Šporclovi stát oblíbenou skladbou i v současnosti. (…)