Tanečnice a režisérka vytvořily groteskní duo v projektu pod vedením francouzské choreografky Karine Ponties.
Festival Tanec Praha žije v duchu motta „Tancem proti předsudkům“. Silným předsudkem může být poznamenáno i převtělení režiséra do herecké role. Petra Tejnorová, divadelní režisérka známá nekonvenčními inscenacemi, ve kterých často využívá širokou škálu vyjadřovacích prostředků, se rozhodla zkusit, co vydrží, a nazkoušela představení s tanečnicí Terezou Ondrovou. Nebyla to jejich první spolupráce, společně se souborem VerteDance, který Tereza spoluzaložila, už Petra vytvořila inscenace Kolik váží vaše touha? a Pojďme na tanec!
„Můj největší problém byla autocenzura, neustálé sebehodnocení, kritický hlas, na který jsem zvyklá jako režisérka“, říká Petra o zkoušení představení Same same, které pro ni bylo v mnoha ohledech úplně nové.
Karine (Ponties) pracuje tak, že vytahuje věci z improvizací, s Terkou máme za sebou asi 30 hodin čisté improvizace, momenty, kdy si sáhnete na dno, kdy je tělo absolutně vyčerpané.
Tereza Ondrová přemýšlí o specifičnosti, kterou francouzská choreografka jejich spolupráci vtiskla:
Měly jsme velikou svobodu, jistotu a oporu v Karine, která nás nelimitovala, ale vytvářela takové podmínky, až jsme měly pocit, že při každé zkoušce naplno hrajeme představení.
Nový projekt Same same, který Petra s Terezou uvedly na několika místech 30. ročníku festivalu Tanec Praha, byl jen jedním z mnoha okruhů rozhovoru, došlo i na obecnější otázky a pokusy charakterizovat „dobré divadlo“:
„Zajímá mě to, co mě destabilizuje, vykoření, co mě nutí pokládat si otázky; pak má takové divadlo místo v mém životě“, uvažuje Petra Tejnorová, která nerada zařazuje umění do příliš omezujících žánrových hranic. Také proto začala pracovat s VerTeDance, tato platforma je v rámci české taneční scény výjimečná svou otevřeností.
30. ročník festivalu Tanec Prahe je ve své polovině. Dramaturgie festivalu letos kombinuje díla vyzrálých choreografů a tanečníků, jakým je například Jiří Kylián, s českými premiérami mladých umělců.
„Zásadním okamžikem pro VerTeDance bylo, když jsme začali spolupracovat s divadelními režiséry; shodou okolností první byla Petra Tejnorová, následoval Jiří Havelka“, říká Tereza Ondrová. „ Našli jsme díky tomu cestu, jak udělat tanec komunikativnějším pro diváky.“
A Petra Tejnorová doplňuje:
VerTeDance je výjimečné tím, že se otevírá impulsům, dává šanci k tomu, aby se v divadle žánry křížily, otevírá se novým výzvám - na rozdíl od jiných souborů, které najdou svoji poetiku a tu následně neustále recyklují.
Spolupráci těchto dvou umělkyň, potažmo divadelní tvorbě Petry Tejnorové za účasti VerTeDance tedy jistě není konec; kam se asi od grotesky posunou dál? Dost možná směrem ke společensky angažovanému divadlu:
Tvůrci cítí, že se potřebují vyjádřit k tomu, co se děje. A jediná forma našeho boje je to, co děláme. Jediná zbraň, kterou máme, je divadlo.
Václav Žmolík, moderátor
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
