Tanečnice a režisérka vytvořily groteskní duo v projektu pod vedením francouzské choreografky Karine Ponties.
Festival Tanec Praha žije v duchu motta „Tancem proti předsudkům“. Silným předsudkem může být poznamenáno i převtělení režiséra do herecké role. Petra Tejnorová, divadelní režisérka známá nekonvenčními inscenacemi, ve kterých často využívá širokou škálu vyjadřovacích prostředků, se rozhodla zkusit, co vydrží, a nazkoušela představení s tanečnicí Terezou Ondrovou. Nebyla to jejich první spolupráce, společně se souborem VerteDance, který Tereza spoluzaložila, už Petra vytvořila inscenace Kolik váží vaše touha? a Pojďme na tanec!
„Můj největší problém byla autocenzura, neustálé sebehodnocení, kritický hlas, na který jsem zvyklá jako režisérka“, říká Petra o zkoušení představení Same same, které pro ni bylo v mnoha ohledech úplně nové.
Karine (Ponties) pracuje tak, že vytahuje věci z improvizací, s Terkou máme za sebou asi 30 hodin čisté improvizace, momenty, kdy si sáhnete na dno, kdy je tělo absolutně vyčerpané.
Tereza Ondrová přemýšlí o specifičnosti, kterou francouzská choreografka jejich spolupráci vtiskla:
Měly jsme velikou svobodu, jistotu a oporu v Karine, která nás nelimitovala, ale vytvářela takové podmínky, až jsme měly pocit, že při každé zkoušce naplno hrajeme představení.
Nový projekt Same same, který Petra s Terezou uvedly na několika místech 30. ročníku festivalu Tanec Praha, byl jen jedním z mnoha okruhů rozhovoru, došlo i na obecnější otázky a pokusy charakterizovat „dobré divadlo“:
„Zajímá mě to, co mě destabilizuje, vykoření, co mě nutí pokládat si otázky; pak má takové divadlo místo v mém životě“, uvažuje Petra Tejnorová, která nerada zařazuje umění do příliš omezujících žánrových hranic. Také proto začala pracovat s VerTeDance, tato platforma je v rámci české taneční scény výjimečná svou otevřeností.
30. ročník festivalu Tanec Prahe je ve své polovině. Dramaturgie festivalu letos kombinuje díla vyzrálých choreografů a tanečníků, jakým je například Jiří Kylián, s českými premiérami mladých umělců.
„Zásadním okamžikem pro VerTeDance bylo, když jsme začali spolupracovat s divadelními režiséry; shodou okolností první byla Petra Tejnorová, následoval Jiří Havelka“, říká Tereza Ondrová. „ Našli jsme díky tomu cestu, jak udělat tanec komunikativnějším pro diváky.“
A Petra Tejnorová doplňuje:
VerTeDance je výjimečné tím, že se otevírá impulsům, dává šanci k tomu, aby se v divadle žánry křížily, otevírá se novým výzvám - na rozdíl od jiných souborů, které najdou svoji poetiku a tu následně neustále recyklují.
Spolupráci těchto dvou umělkyň, potažmo divadelní tvorbě Petry Tejnorové za účasti VerTeDance tedy jistě není konec; kam se asi od grotesky posunou dál? Dost možná směrem ke společensky angažovanému divadlu:
Tvůrci cítí, že se potřebují vyjádřit k tomu, co se děje. A jediná forma našeho boje je to, co děláme. Jediná zbraň, kterou máme, je divadlo.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
