Petra Dvořáková: Literatura nemá být jen bezbolestná zábava
Den před oficiálním vydáním novely Vrány přišla do Vizitky Petra Dvořáková, rodačka z Vysočiny, absolventka střední zdravotnické školy a oboru filozofie na Masarykově univerzitě, spisovatelka, držitelka ceny Magnesia Litera za knihu Proměněné sny a Zlaté stuha za knihu Julie mezi slovy. Nejen o psaní s ní hovořil Petr Šrámek.
Jako o životní knize mluví spisovatelka Petra Dvořáková o dvousetstránkové novele Vrány, která právě vychází. Proč životní? „Strašně těžce snáším trápení a bolesti, které jsou v životě zbytečné a které by se daly odstranit lusknutím prstu. Přesto jsou lidé, kteří to neudělají, protože na to nemají osobnostně nebo na to třeba nejsou dost empatičtí. Ta kniha křičí do světa, jak snadno může okolí selhat,“ vysvětlila ve Vizitce.
Zatímco k psaní Chirurga, příběhu z nemocničního prostředí na malém městě, usedala pravidelně každý den, u Vran si musela dávat pauzy na emocionální odpočinek. Tak silně ji zasáhlo téma knihy, již tvoří střídající se monology matky a dvanáctileté dcery. A proto také Vrány vycházejí o několik měsíců později než zmiňovaný Chirurg.
Proč se mnou nemluvíš?
Vrány jsou další z řady knih Petry Dvořákové, v nichž se z různých úhlů pohledu věnuje tématu neschopnosti otevřeně komunikovat a domluvit se s rodinou, dětmi, partnerem, přáteli, zkrátka s těmi nejbližšími. Sama literaturu vnímá jako jednu z cest k prolamování tabu. „Literatura nemá být jen bezbolestná zábava, která se netýká mého nebo vašeho života. Úlohou literatury je otevírat problémy.“
Takové byly i knihy Já jsem hlad (2009), kde zpracovala své zkušenosti s mentální anorexií, a Proměněné sny (2006) – deset rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra. „Odmala jsem žila v církevním prostředí a znala jsem spoustu příběhů. Řada rozhovorů se ale nakonec vůbec neuskutečnila, byly to slepé cestičky. Chtěla jsem třeba mluvit s jednou velmi věřící ženou, která má deset dětí, ale vůbec jsem nebyla schopná probít se přes její proklamace,“ popisuje.
Do knihy zařadila i rozhovor se sebou o pobytu v klášteře, kam vstoupila ve čtrnácti letech a odkud byla v osmnácti vyloučena. „Pro mě to bylo něco na způsob deníku. Vyndala jsem si tu zkušenost z hlavy a mohla ji vedle sebe ohledat.“
Jsem spokojený člověk
Klášter, boj s mentální anorexií, ale také vážná nemoc syna, rozvod a partnerství s mužem, který měl smrtelný úraz – to všechno jsou témata, jež se v souvislosti s Petrou Dvořákovou v médiích občas objevují ve skandálních konotacích. Jak však ve Vizitce řekla, pro ni jsou tyto události dávno zmačkaný list papíru.
„Když se rozhovor točí kolem těchto témat, postrádá podstatu toho, co jsem, čím žiju,“ říká. „Každého zaujmou právě tyto informace, a mně se špatně vysvětluje, že jsem spokojený člověk, který má spoustu zájmů, nic mu nechybí a nechce vzbuzovat soucit, protože ho nepotřebuje.“ O jednom z těch méně známých zájmů se Petra Dvořáková ve Vizitce zmínila: ráda jezdí na in-line bruslích a ráda u toho poslouchá zpěvačku Paulu Coleovou.
Ve Vizitce mluvila i o svých besedách se školáky, s nimiž probírá nejen nástrahy mentální anorexie, ale i jejich literární pokusy. „Děti mají profesi spisovatele spojenou s tím, že se nemusí chodit do práce a že se spisovatel vydělá spoustu peněz. Často mě ale překvapí, že opravdu píšou, na severní Moravě vystoupily během diskuse dvě holčičky a četly tak perfektní básničky, že by se za ně nemusel stydět ani Žáček.“
Jaké deziluze pomohla vyřešit Petře Dvořákové kniha Proměněné sny, proč se často vrací k tématu (ne)funkční rodiny, jak vnímala svá studia jak na střední zdravotnické škole, tak později na Masarykově univerzitě, čemu je vděčná nakladatelství Host a jak se staví k pojmenování „ženská literatura“? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
