Osudy Jana Borny

17. leden 2017

Osudy

Jan Borna|foto: Divadlo v Dlouhé, Michael Tomeš

V souvislosti s úmrtím divadelního režiséra a básníka Jana Borny uvádíme jeho rozhlasové vzpomínání z roku 2015. Jeden z našich nejvýznamnějších divadelních režisérů, oceněný řadou cen, proslul hlavně jako spoluzakladatel Dejvického divadla a později Divadla v Dlouhé. Jeho inscenace Kdyby prase mělo křídla, Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka i další se dočkaly stovek repríz.

Bornovo divadlo vždy vynikalo důrazem na hravost, výtvarnou metaforu a komunikativnost s divákem. Jaký vztah ho poutal k hercům, ukazuje nejlépe fakt, že na předání Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla dorazil s celým svým souborem, bez kterého by podle vlastních slov nevytvořil nic. S Josefem Kroftou formoval po revoluci Katedru alternativního a loutkového divadla, kde jako vynikající pedagog vychoval generace herců, režisérů a dramaturgů.

Čtěte také

Jan Borna šel na první stupeň základní školy na konci 60. let minulého století a jak vzpomíná, závan tehdejší svobody a respektu k osobnosti a jejímu růstu se do něj zaryl tak silně, že od roku 1970 se musel vyrovnávat s totalitou a jejími konkrétními důsledky na život společnosti a život ve společnosti. I proto je řada jeho vzpomínek účtováním a zároveň zamýšlením se nad tím, jak by společnost měla fungovat a jaké místo v ní má umění a kultura.

Jan Borna Miroslav Hanuš|foto: Divadlo v Dlouhé, Martin Špelda

Kromě úvah o umění můžete v Osudech také slyšet ukázky z básnické tvorby Jana Borny, které pro Osudy natočil jeho kolega z Divadla v Dlouhé Miroslav Táborský.

První sníh

Rozkročen na prvním sněhovém poprašku
berlemi si přišívám knoflíky
na sněhuláka ležícího stínu.
Mrkev zabodávám jako špičku k naději.
co krok,
to čtyři stopy.
Budoucí paleontolog nepochopí,
jaké zvíře tu
značkovalo krajinu.
Ani já nerozumím svým stopám,
na konci značek
zahynu.