Ondřej Lážnovský, nový hlas Spejbla a Hurvínka: Z náhody vznikla tradice

6. září 2018
Ondřej Lážnovský

Loutky, kterým vdechl život před sto lety Josef Skupa, se staly fenoménem. Přitom se vždy musely vyrovnat s nároky, které měnící se doba přinášela.

Divadlo S+H má za sebou dlouhou historii, Josef Skupa nechal loutku Spejbla vyřezat v roce 1919. Od počátku se stalo zvykem, že si hlavní interpret dřevěné dvojice vybral a „vychoval“ svého nástupce. Po Josefu Skupovi následoval Miloš Kirschner, po něm Martin Klásek, který nedávno ustanovil novým hlasem Spejbla a Hurvínka Ondřeje Lážnovského. Tento režisér, herec a loutkoherec je v angažmá v Divadle S+H od roku 2009. Fenomén, vytvořený Skupou, podle něj prokázal v minulosti životaschopnost i přes nastalé změny, momentálně se nachází v situaci dalšího zlomu a hledá nové cesty vyjádření a poetiky.

Divadlo vždycky reflektuje dobu kolem nás. Teď je otázka, do jaké míry najde divadlo skrze S+H témata, ke kterým se může vyjadřovat a odrážet jimi realitu. Pokud bude takto schopné vyprávět dál příběhy, pak se to podaří a bude nesmrtelné.

Texty divadelních her byly pro Divadlo S+H vždy naprosto zásadní. Josef Skupa spolupracoval s Frankem Wenigem, Miloš Kirschner oslovoval nejrůznější autory, třeba Františka Nepila nebo Vladimíra Straku. V éře, kdy divadlo vedla Helena Štáchová, se psaní scénářů chopili zaměstnanci divadla.

Miloš Kirschner se mohl opřít o texty, u nichž se nemusel obávat o vnitřní stavbu a kvalitu. Za Heleny Štáchové se autorství stalo uzavřenějším, což mělo své výhody; autoři dokázali napsat texty loutkám na tělo. Ovšem má to svůj zápor, v textech tím pádem mizí výrazná rozdílnost jazyková a stavební, hry si jsou najednou mnohem podobnější.

Pro Divadlo S+H je v kontextu ostatních loutkových scén typická jistá izolovanost. Vyplývá z tradičních postupů, které v něm - na rozdíl od jiných divadel - stále používají; představení jsou přísně iluzivní, interpretace je rozdělená, tzn. že jeden herec loutku mluví, druhý ji vodí. Současní tvůrci hledají nové technologie a cesty, jak poetiku divadla aktualizovat. Ondřej Lážnovský vidí současný stav jako nadechnutí před začátkem nového období:

„Jaké bude? To nikdo neví. Odešla generace Heleny Štáchové a my nemůžeme predikovat, kam se bude doba ubírat. Dokáže tradiční loutka zaujmout budoucí absolventy herectví? Bude Divadlo S+H pokračovat jako divadlo, které má co nabídnout, nejen tradici, ale i výhled? Pořád jsou tu dvě postavy, kterým vdechujeme život.; je jen na nás, jestli budou mít pořád co říct.“