Omid Darvish: Evropa a Írán nejsou vzdálené. Právě s tím jsem zakládal Kurdophone

Kurdophone při koncertě na festivalu v německém Rudolstadtu
Kurdophone při koncertě na festivalu v německém Rudolstadtu

Zářijové vydání pořadu Worldbeat představilo íránsko-rakouské kvinteto Kurdophone, jeden z objevů letošního festivalu v německém Rudolstadtu. A to i prostřednictvím exkluzivního rozhovoru, před jejich tamním koncertem jsme si povídali se zpěvákem a hráčem na tanbur Omidem Darvishem a basistkou Helene Glüxam. Omid nejprve prozradil něco o vzniku celého projektu.

Kurdophone jsem nosil v hlavě řadu let. Když jsem se asi před šesti lety přestěhoval do Vídně, mluvil jsem o tom se Sarvin Hazin, naší houslistkou, studovala tehdy se mnou na Vídeňské univerzitě a jí se ta myšlenka líbila. Ale trvalo to docela dlouho, než jsme našli třetího do party, pianistu Amira Ahmadiho, studenta na linecké univerzitě Antona Brucknera. Díky Amidovi jsme se seznámili s naším bubeníkem Lukasem Aichingerem a basistkou Helene Glüxam. Dali jsme se tedy dohromady přes univerzitu a s ní spojenou hudební komunitu.

Jak vzpomínáte na Teherán? Studoval jste tam konzervatoř?

Ne, v Íránu jsem studoval biochemii. Ve Vídni jsem původně chtěl studovat biotechnologie, ale z toho nakonec sešlo. S hudbou jsem začal v deseti letech, když jsem se učil na housle, od té doby se známe se Sarvin, začínali jsme spolu, ovšem z ní se za tu dobu stala virtuózní houslistka. V Teheránu jsem se kromě několika undergroundových koncertů nevěnoval hudbě úplně aktivně.

Helene, co Vás přitahuje na perské a kurdské hudbě?

Co mi přijde atraktivní, je její rytmická odlišnost. Takové rytmy nejsou v západní Evropě úplně běžné. Je to tedy výzva takhle hrát a zároveň i potěšení, a to i pro posluchače.

Bylo těžké zvyknout si na tyhle rozdíly?

Trochu ano, ale vlastně už od začátku jsme se docela přirozeně sehráli.

Měla jste nějaké předchozí zkušenosti s hudbou z východu?

Ne, vůbec. Na první zkoušce jsem vůbec netušila, co se bude dít a za poslední dva roky jsem se musela o kurdské hudbě hodně naučit. Hodně jsem poslouchala také tradiční nahrávky, abych poznala kořeny naší hudby.

Omid Darvish

Tvoří váš repertoár autorské skladby nebo nově aranžujete tradiční hudbu?

O: Když jsme natáčeli naše debutové album Isomer, chtěli jsme představit kurdskou hudbu evropským posluchačům. Přearanžovali jsme tedy nejpodstatnější a nejpopulárnější melodie spojené s tanburem. Ale na koncertech hráváme i naše autorské skladby. Tanbur, na který hraji já, pochází z Kermánšáhu, kurdského města v Íránu. Vlastně je asi trochu zavádějící říkat, že tradiční melodie nově aranžujeme. Spíš skládáme novou hudbu na základě kurdských tradičních motivů. Z desetivteřinové melodie tak často vznikne desetiminutová skladba.

Vedle tanburu máte v sestavě ještě jeden tradiční strunný nástroj. Prozradíte něco o něm?

O: Ano, je to kamanče. Tyto tradiční housle jsou, vedle taru, jeden z nejvýznamnějších nástrojů v Íránu, na který se hraje íránská klasická hudba. Najdete je ale i jinde - v Turecku, Ázerbajdžánu, Arménii, v Řecku.

Do jaké míry je vaše hudba improvizovaná?

H: Naše skladby jsou na improvizaci postavené. Máme jazzovou rytmickou sekci – piano, kontrabas a bicí – a hrajeme sóla typická pro jazz. A také tradiční nástroje v naší sestavě improvizují.

Je improvizace běžná v íránské hudbě?

O: Íránská hudba tradičně vychází z improvizace. Obtížnější bylo najít cestu, jak propojit íránskou tradici a jazzovou instrumentaci s pianem, kontrabasem a bicími.

H: U nás v západní Evropě se v jazzu soustředíme především na harmonii, skladby jsou protkané množstvím akordových přechodů. A to není typické pro kurdskou hudbu, oni se spíš zaměřují na melodii. Tohle se musíme snažit vybalancovat, když improvizují.

Celý rozhovor i hudební ukázky najdete v kompletním záznamu pořadu.