Obtížný a protivný Petr Rezek

16. leden 2018
Filosof Petr Rezek

V překotném proudu „veledůležitých“ názorů spojených s „osudovým“ bojem o křeslo prezidenta se ve veřejném prostoru ztrácí podstatnější dění. Například zcela zapadlo jedno důležité filozofické výročí, kterému tento skromný text dopřává slovo a snaží se tak částečně splatit společenský dluh.

Bez ohňostrojů a fanfár překročil v lednu hranici sedmdesáti let filozof Petr Rezek, kdysi často uváděný jako „enfant terrible“, nezkrotné a obtížné dítě české filozofie. Obtížný a protivný byl Rezek, autentický žák Jana Patočky, vždy především tím, že nemilosrdně „ryl“ do sebeuspokojení intelektuálů, kteří se považovali za myslitele, či dokonce za filozofy, přičemž se tomuto „povolání“ zpronevěřovali tím, že se od práce utíkali k líbivým zjištěním, jež bylo lze šířiti jako zjevovanou pravdu („pravda nás má,“ ironizoval Rezek rád heideggeriány i meontologii L. Hejdánka). A tak se už jako disident pouštěl i do vlastních řad, které tehdy potřebovaly upevňovat antikomunistickou jednotu, především pak do lídra disidentského hnutí Václava Havla, jehož filozofující duch považoval za kýčovitou odnož lidového filozofování, Rezkovi z duše tak protivného.

Rezkova kritika Havla a samizdatového filozofického sborníku Hostina se stala východiskem jeho knihy Filozofie a politika kýče, která na začátku 90. let vytvořila výraznou vlnu ve veřejném diskurzu, který se ještě bránil dívat na prezidenta Havla kritickýma očima. Poprvé se tu Havel objevuje jako (morální) kýč svého druhu.

„Kýč je druh nevěcnosti, od ostatních postojů nevěcných se však liší tím, že jeho doménou je obor citu, dojetí,“ píše Rezek, který kýč odvozuje od Kunderovy definice kýče, oné „druhé slzy dojetí“ nad tím, co děláme. Kýč je přesně ta chvíle, kdy se dojímáme dějinným, mravním či jiným významem své vlastní činnosti, přičemž jsou podstata této činnosti či věc sama stavěny na druhou kolej. Rezek pokračuje: „Zabývá-li se filozofie dějinami, nazývá se filozofií dějin, zabývá-li se náboženstvím, nazývá se filozofií náboženství, pokud by se zabývala kýčem, nazývala by se filozofií kýče; politikou kýče by pak v tomto smyslu bylo politické zkoumání a manipulování s kýčem jako nástrojem moci a vlády. Je ale druhý možný význam názvu: ke kýči patří určitá filozofie a určitá politika, tedy určitý způsob myšlení, chování a vlády. Kýč je pak společným jmenovatelem pro určitý postoj, který nalézáme ve filozofii i v politice.“

Není třeba dodávat, že kýč či kýčovitost v české politice zapustily kořeny a že se jich i dnes, v době postpravdivé využívá jako nástrojů moci, ať už jde o šéfy exekutivy či o opoziční hnutí, ať už mluvíme o mesianismu Havla, Klause, Zemana nebo jiných politických figur. Lid chce být klamán, ale také se kýčovitě dojímat vlastní výjimečností a někteří lídři mu k tomu dávají větší příležitost než jiní. Rezkovy sedmdesátiny jsou v této souvislosti výborným připomenutím, že skutečné myšlení je jinde a že vychází ze sebekritické otevřenosti, která musí být připravena i na výsměch sobě samé.

Trojúhelník Zygmunta Baumana

03783794.jpeg

Se smrtí myslitele je to podobné jako se smrtí slavného herce. Chvíli se o něm mluví, prolétne médii, dočká se řady nekrologů a − nic. Zmizí kdesi v proudu času a jen výjimečně se z hlubin minulosti vrací jako připomínka významnosti.

Petr Rezek je dál charismatickým učitelem, který podobně jako Sókratés kazí mládež tím, že ji učí nepřebírat hotová zjištění, nýbrž trpělivě a namáhavě se propracovávat k věcem samým. Tak jako se to v 90. letech dělo v rámci Rezkových seminářů na pražské Filozofické fakultě a v rámci Platónových Poděbrad, kde se dialogy řeckého klasika s až rituální vážností (možná i to byl trochu kýč…) otevíraly jako komplexní vědecká díla, zatímco populární machovcovská větev filozofie je doporučovala ke čtení v tramvaji. Kdo se takto někdy setkal s posedlostí, zarputilostí a věčným ironickým podrýváním Petra Rezka, už nikdy nepřestane pracovat na textu a na sobě a nikdy se nespokojí s jednoduchou kýčovitostí líbivých pravd, třeba že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ nebo v nejnovější prezidentské variaci „pravda a láska zvítězí na závistivou hloupostí“.

Připomínka narozenin filozofa, díky jehož vydavatelské činnosti se například zaplnila prázdná místa řecké klasiky v češtině, je tedy hlavně připomínkou filozofie coby nekončícího výkonu (ergon), který jakožto dílo není nikdy hotov a završuje se až smrtí, která teprve poví, jaké to všechno bylo…

  • Kultura
  • Komentář
  • Kultůrblok