O zabydlování virtuálního prostoru i pražských pousteven se stará ticho, i to mezi verši

Digitální prostor je v úzkém kontaktu s tím, co chápeme jako běžnou skutečnost. Svět se jasně nedělí na ten reálný a virtuální. Jedna dimenze vstupuje do druhé. Jejich prostupnost a nejasnost jejich hranic reflektuje i poezie.

V jakém vztahu je literatura s místem, kde vzniká, ale i s místem, kde je prezentována? Nejen tyto otázky týkající se tvorby akcentovali oba hosté ArtCafé. Místo abychom se snažili vyřešit zdánlivou kontradikci dvou dimenzí, hledali jsme, kde se potkávají. „Často se sám sebe ptám, jestli téma digitální versus tištěné nerezonuje právě proto, že tyto otázky tak často rotují v médiích, jestli náhodou téma nějakého ‚versus‘ nežije jen proto, že je snazší se bavit o výrobě než o tvorbě,“ poznamenal Luboš Svoboda, básník a šéfredaktor Psího vína.

Psí víno je platforma, která na síti prezentuje současnou poezii, a to nejen v textové podobě, ale i v atypických formátech uměleckého videa nebo specifických podcastů. Poezie je tak v podání této platformy přirozeně multižánrová.

Kurátor musí mít specifické vzrušení ze čtení…
Luboš Svoboda

Možnost publikovat online ale neznamená, že by s tím odpadala autorská potřeba místa pro tvorbu. Jedno takové místo nabízí právě projekt Elišky Beranové, Poustevna. Jeho název odkazuje na jistou askezi, na klid nebo ticho, které mnohdy postrádáme v naší každodennosti. Beranová vypráví o Poustevně, která svým rezidentům nenabízí jen židli a kafe, ale i prostor pro sdílení tvorby a její další utváření v kontaktu s ostatními autory a rezidenty.

Literaturu nevnímáme jako koníček, vnímáme ji jako práci.
Eliška Beranová

Poustevna expandovala do veřejného prostoru, dokud to bylo možné, autorskými čteními v různých lokalitách Prahy. Psí Víno zase vyhledává možnosti, jak artikulovat současnou poezii i jinak než prostým čtením z papíru, a rozšiřuje tak prostory poezie zevnitř. Oba hosté se tak shodují například v tom, že potřeba prostor pro tvorbu neustále kultivovat a nově otevírat.