Ondřej Buddeus: Experimentátor nejsem, jen mám v literatuře rád hru
„Profesní specialitou spisovatele je doplnit nastavený obraz světa a nabídnout k němu alternativu,“ říká básník, překladatel z norštiny a němčiny, editor a někdejší ředitel Českého literárního centra Ondřej Buddeus. Do Vizitky ho pozval Petr Šrámek.
Jméno Ondřeje Buddeuse se v posledních letech v médiích objevovalo zejména v souvislosti s jeho působením v čele Českého literárního centra, kde loni v létě kvůli nesouhlasu se směřováním celé instituce spadající pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně podal výpověď. Během tří let se v Centru mimo jiné snažil o vybudování platformy, která by pomohla šířit českou literaturu za hranice. Jakožto vystudovanému překladateli z němčiny a také absolventovi nordistiky mu byla inspirací obdobná norská agentura Norla: základní princip jejích aktivit bylo soustředit se na tvůrčí síly literátů a vymyslet lepší zázemí a podmínky pro samotné autory, překladatele domácích děl do cizích jazyků i pro nakladatele.
Buddeusův vztah ke Skandinávii probleskoval i v dalších částech vltavské Vizitky. Zazněly během ní například verše slavného norského básníka, esejisty a jazzového recitátora Jana Erika Volda, který byl v roce 2012 hostem Festivalu spisovatelů a jehož básně českému publiku představil ve stejném roce v knize Malý kruh právě Ondřej Buddeus. Čeho si na Voldovi nejvíce cení?
„Vold prošel od experimentu k meditativní lyrice, mám rád i jeho jazyk, který je prost výrazných ozdob. Je schopen mluvit zenově, ale nebanálně, a pracuje skvěle s rytmem. Dneska je to typ dědečka, který na scéně ožije tak, že vůbec nevnímáte, že se narodil v roce 1939,“ říká.
Síla básnického DJ setu
Buddeus je sám autorem básnických sbírek 55 007 znaků včetně mezer (dostal za ni Cenu Jiřího Ortena), Rorýsy a Zóna. S Davidem Böhmem připravil naučnou knihu pro děti Hlava v hlavě, za niž získali Magnesii Literu, Zlatou stuhu i cenu pro Nejkrásnější českou knihu roku. Právě zvědavost a testování toho, co poetika jednotlivých textů snese, má Buddeus s Voldem společné, označení „experimentátor“ se ale brání. „Ten termín má svoji závažnost, asi bych si ho neměl přisvojovat. Já si prostě spíš hraju,“ konstatuje.
Hra je také princip, který si nedávno osvěžil na autorském čtení v Pardubicích. Kvůli svému angažmá v Českém literárním centru nevydal poslední tři roky žádnou knihu, a proto kromě vlastních starších textů a překladů představil slovem i obrazem též tvorbu svých oblíbenců – například básnířky a hudebnice Kate Tempest.
„Tenhle básnický DJ set bavil mě i publikum. Je nesmírně příjemné držet pozornost jen mluveným slovem, ale vyšší promlouvací sílu má variabilita médií. Měl jsem s sebou nějaké své básně ve formě videa s titulky a najednou jsem těžil úplně jiný typ pozornosti. Dá se tak utáhnout i docela dlouhé čtení.“
V souvislosti s fungováním Českého literárního centra Ondřej Buddeus odpovídal i na otázku: Jaké povinnosti má spisovatel ke společnosti? „Zásadní povinností spisovatele je formulovat a pojmenovávat věci na hranici fikce, čímž nekonkuruje žurnalistům. Jeho profesní specialitou a schopností je nastavený obraz světa doplnit a nabídnout k němu alternativu.“
Jakou povinnost má společnost ke spisovateli? Proč má Ondřej Buddeus rád básně Miroslava Holuba? V čem tkví důležitost platformy pro mezinárodní poezii Psí víno, jak se rodily Buddeusovy literární diáře a odkud pochází jeho netradiční příjmení? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.
moderátor Jan Pokorný
Tata a jeho syn
Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.
