O nevinnosti zvuku, nikotinovém pachu v rozhlasových studiích a prostoru ve filmu. Režisérka Johana Ožvold v Sedmém nebi Moniky Načevy

Johana Ožvold vystudovala filmovou režii na FAMU v roce 2016, v divadle se objevuje jako herečka i improvizátorka, hudebnice a režisérka. Její studentský film Ahoj, mám se dobře získal cenu za Nejlepší dokument na MFF Fresh Film Fest 2014, Nejlepší režii na MFF Poitiers a Nejlepší dokument na MFF FIDÉ 2014 v Paříži. Od roku 2015 pracovala na svém debutovém celovečerním dokumentárním snímku The Sound Is Innocent, který měl preméru na festivalu Visions du Réel 2019.

„Cítila jsem jako vnitřní povinnost natočit film o zvuku,“ říká Johana Ožvold o filmu Sound Is Innocent. „V magisterském studiu jsem se zaměřila na hranou režii a té se chci věnovat, ale měla jsem silnou vnitřní potřebu vypořádat se s hudbou ve svém životě.“

Čtěte také

Johana Ožvold: Elektronickou hudbu posloucháte, i když si myslíte, že ji neposloucháte

K rozhlasu má celoživotně blízko, nejen díky své autorské práci. „Když jsem dnes přišla do studia, musela jsem se pousmát, jak všechna ta rozhlasová studia ‚smrdí‘ stejně. V tom dobrém slova smyslu. Mají stejný odér, stejnou atmosféru. Film The Sound Is Innocent se natáčel v rozhlasové budově slovenského rozhlasu, v té obrácené pyramidě. Mám totiž k rozhlasovým institucím velmi speciální vztah, protože oba moji rodiče jsou rozhlasáci a moje dětství je spojené s pobytem v těchto prosotrách. Tenkrát se ještě smělo kouřit ve studiích a na chodbách, takže moje rozhlasové vzpomínky jsou prosycené pachem nikotinu a dýchá z nich na mě nostalgie.“

V budoucnu se chce víc věnovat hrané režii a v současnosti pracuje na filmu podle knihy O Pavlovi Dani Horákové. Na scénáři pracuje spolu s Petrou Hůlovou a Hanou Wlodarczykovou. „Je to pro mě intenzivní, hodně tím žiju, ale to budu ještě pár let, protože jde o dlouhý proces. Ale asi i to mě na filmu jako takovém baví. Jednak je to fakt, že se v něm odráží všechny aspekty, které mám ráda. Hudba, zvuk, performativní složka, práce s textem, je tam úplně všechno a přijde mi, že do konce života nemám šanci tohle území plně prozkoumat, takže jde o neustálou výzvu. A baví mě i to, že film je velký projekt, který musí člověk udržet ve svém životě i několik let.“

Čtěte také

Ondřej Sifon Anděra v Sedmém nebi s Monikou Načevou: Všechny hvězdy na obloze budou moje

V Sedmém nebi mluví Johana Ožvold také o tom, jak je pro ni důležitý prostor a jeho zvuková stopa. „I v případě filmu o Pavlu Juráčkovi uvažuji od začátku nad prostorem. Pracovní název toho filmu je Třicet šest metrů čtverečních. Věděla jsem od začátku, že se to musí odehrávat na malém prostoru. Který se v nějakých situacích zdá jako veliký a vytváří vzdálenost mezi těmi dvěma, a za jiných je naopak příliš malý. Film je pro mě audiovizuální médium a kreativní prostor hledám nejdřív ve zvukové složce a až potom jdu k obrazům,“ říká Johana Ožvold.