Nuda v Krzně

4. červen 2007

Do roku 1985 a do velkého knihkupectví ve města Krzno, ale především do světa tří mladých žen, které v tomto vymezeném prostoru pobývají, zavádí své čtenáře Eva Talpová v románu s poetickým i slibným názvem Po velmi tenké čáře.

Postupně se však ukáže, že po velmi tenké čáře se především vydala sama autorka, neboť prvotní přísliby zůstanou zahlceny rozsahem a upovídaností, kombinovanou s malou sdělností, a z toho vyplývající nepřehledností.

Eva Talpová (nar. 1963) sama původně pracovala jako prodavačka v knihkupectví. Jak se ukáže, město Krzno je průhledným kryptogramem pro Brno. A protože i další místa jsou takto skryta (Líteš, Lúčenovice), není zřejmé, proč Praha zůstala Prahou. Bohužel nejde o jedinou nesrovnalost, která se z rozsahu více než čtyřsetstránkového románu vynoří. Následují rozpory námětové i výrazové. Pokud byla autorka inspirována vlastním životem, zdá se, že jí pro zachycení vlastních prožitků, pro jejich literární zpracování a zakomponování do děje a charakterů postav, chyběla schopnost odstupu a reflexe. Výslednému celku chybí dynamika. Jednotlivé epizody zůstávají osamocené a uzavřené, připomínají dodatečný komentář. K oživení nepřispěje ani vnitřní řeč postav, která je sledem fádních úvah. Fiaskem je též sentimentální příběh o trosečníkovi, který je, coby literární pokus jedné z dívek, vložen do hlavního textu.

Jestliže se zpočátku zdá, že hlavním tématem knihy bude zkoumání pocitů mladých žen, pohlcených totalitním režimem, jejich prozkoumávání možností, nebo dokonce pokusy o vzpouru a vymknutí se z normalizovaného řádu, postupně je toto zdání rozmělňováno. Text budí dojem, že Eva Talpová na vytčené reálie pozapomněla a hlavní téma rozředila ve sled neurčitých motivů. Kulisy, které Talpová staví, nejsou věrohodné. Knihkupectví je v životech tří hrdinek, zakomplexované Ilony, zamyšlené Leony a nevýrazné Johanky, nutným zlem a nepříjemným prostředkem pro získání hubené obživy. Knihy jako by byly pouze přerovnávány v podzemním skladu, přičemž zákazníci, urážlivě nazývaní "mufloni", procházejí jen jako občas oživené loutky po scéně absurdního dramatu. Tzv. "reálný socialismus" je v díle pouze jmenován, nikoliv reflektován. Mnohem více prostoru je věnováno snění, naivně romantickým představám, nepochopitelnému sebemrskačství a nehlubokým úvahám o podstatě dobra a zla.

I při toleranci matného zachycení dobových reálií a charakteristik a při pochopení toho, že ženy zde zobrazeného typu budou v kterékoliv epoše probírat spíše délku svých vlasů a sukní než obecnou politickou situaci, jen text Evy Talpové je narušen z příliš mnoha stran. Je naplněn náznaky a přísliby, z nichž zůstane jen jednoduché, ne příliš zajímavé schéma. Dílo není vyhraněné ani jazykově. Archaismy se prolínají se slangovými výrazy. Text občas připomíná špatný překlad: "Seděli tedy, velmi si však blízko." Rušivě působí příliš často užívané pubertální rýmovačky "Silvestr-budiž pestr, únor-úmor" i ploché fráze: "Je celý, zauvažovala, celistvý, z jednoho kusu." Rozbředlý a nepodařený brněnský "hantec" či neidentifikovatelné nářeční prvky jen posilují celkovou vágnost díla.

Román Evy Talpové měl zajisté svůj počáteční potenciál. Například pohled na svět disidentů je střízlivý a osobitý. Původní kapacita však byla zahrnuta spoustou zbytečností. Místo aby podstatné bylo vyhmatáváno, autorka ho popřela, zanesla a utopila.

Eva Talpová, Po velmi tenké čáře, Eroika, Praha 2007, str. 436.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

Karel Klostermann Ze světa lesních samot

Ze světa lesních samot

Koupit

Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.