Novinka Disku - Kazimír a Karolína ničím nepřekvapí

Je zajímavé sledovat, jak se každý nový ročník DAMU vymezuje oproti ostatním. Ten letošní - alespoň podle dosavadní práce - jako víceméně tradicionalistický. Po Tartuffovi tu tedy máme hru z počátku 20.století Kazimír a Karolína Ödöna von Horvátha.

"Cesta od atrakce k atrakci, od člověka k člověku, v reji mnichovské Říjnové pouti. Svět deformované fysis i psýché obalen v cukrové vatě valčíku. Na horské dráze blikají hvězdy-žárovky, jenže nad hlavami nám září i ty skutečné. Hra o smrti a rozchodu kvůli ničemu," glosuje text dramaturg inscenace Milan Šotek. Kromě těchto slov ovšem můžeme přidat ještě charakteristiku lidová hra nebo módněji banální love-story. Je jasné, že kritériem výběru byla především sázka na prověřený text a herecká příležitost pro celý soubor.

Příběh o tápání jedné milenecké dvojice se odehrává jednoho podzimního dne na bavorské pouti, alias pivní slavnosti. Ödön von Horváth v něm staví na kontrastech mezi světem přetvářky a upřímnosti, obyčejnosti a senzačnosti. V centru pozornosti pak stojí lidské vztahy, jejich nezachytitelnost, nevyzpytatelnost.

Na počátku vstupujeme do světa blyštivých zázraků, které jsou symbolizovány "žárovkovou" scénou Eufrasia Lucena-Muńoze, ale také pouťových atrakcí (zde zastoupeno nejen klouzačkou) , ale i panoptikálním lidským arzenálem v podobě liliputa, siamských dvojčat či ochočeného medvěda, z něhož se vyklube žen a ve zvířecí kůži. Ti všichni s dětským úžasem v očích sledují prolétající vzducholoď Zeppelin. Ale sotva shlédnou dolů, najednou se do bujarých pivních přípitků a lehce drbavé nálady začnou vkrádat obyčejné lidské starosti. Ať už je to tíže existenční, jako v případě propuštěného šoféra Kazimíra, který má smutek v očích a vůbec nemá chuť se veselit, zatímco jeho milá Karolína se chce docela obyčejně pobavit a zaflirtovat si. A tak se do dosud fungujícího vztahu vkrádá nesoulad.

Režisér Mikuláš Tyc vede své herce nenásilně, nicméně s důrazem na detailní drobnokresbu charakterů. Dobře vybraná ústřední dvojice v interpretaci Jiřího Suchého z Tábora a Hany Marie Marouškové působí mladistvým, příjemně romantickým dojmem a oba v detailech poměrně dobře zvládají proměny nálad. V protikladu k nim stojí druhá - pragmatičtější - dvojice: sarkastický suverénní Franc Merkl Igora Orozoviče a jeho vyzývavá milenky Erny (Anežka Rusevová), která se po zatčení svého druha ochotně ujímá "osiřelého" Kazimíra..

Obtížnější situace v generačních představeních nastává u postav, které jsou věkově starší. Ivan Lupták jako donchuánský suverénní pan rada Rauch i jeho kumpán Speer (Tomáš Klus) rezignovali na snahu své postavy fyzicky "zestařit," podávají je spíše s lehce komickým nadhledem, zdůrazňujícím nešvary tatíkovské pseudodůstojnosti. Mile komickým elementem je pak plachý Schürzinger Ivana Dejmala, flirtující s Karolínou, ochotný ji ovšem ve prospěch své kariéry okamžitě přenechat svému šéfovi. Společnost doplňují vyšňořené paničky Ela a Marie Nikoly Bartošové a Marie Štípkové.

Inscenace jako celek probíhá nepříliš vzrušivě, navzdory dramatům, která se tu odehrávají (zatčení, smrt, rozchod). V paměti diváka utkvějí spíše vtipné jednotlivosti (jízda Karolíny na horské dráze, choreograficky zpracované pivní přípitky, etuda se zmrzlinou, dámy na klouzačce). Tuto inscenaci můžeme nazvat solidně odvedenou divadelní prací. Ale musím přiznat, že od nejmladší herecké generace bych očekávala větší invenci jak ve výběru titulu, tak i ve scénickém provedení.