Architektura, která vyvolává rozpaky i obdiv. V 90. letech byl postaven obří hotel, „šlehačková“ vilová kolonie i stanice metra dokonale otevřená dennímu světlu

24 fotografií

V Mozaice se spolu s nimi zastavíme u pěti z nich. Začneme u hotelu Hilton Prague z roku 1991, který se širšího uznání nikdy nedočkal. Jeho nejvýraznějším prvkem je monumentální atrium s prosklenou pyramidou a dvojramenným schodištěm. „Jako bychom vstoupili do jiného světa. Je to mix chutí a nálad, ze kterého se vám možná zatočí hlava, ale něčím vás přitáhne. Což se o hotelu zvenčí rozhodně říct nedá,“ popisuje Matěj Beránek.

Zamíříme také do pražských Nebušic, do první české gated community. Vilová kolonie Malá Šárka, vystavěná ve druhé polovině 90. let pro rodiny diplomatů, pracovníků ambasád a zahraničních firem, je plná pastelově barevných domů bez plotů. Jejich autorem je architekt Luc-Emile Bouche-Florin. „Jeho styl je inspirovaný mimo jiné historickou architekturou, takže tu najdeme ostění oken, bílé okenice, sloupy u vstupů, vikýře nebo okrasné věžičky na střechách,“ říká Adéla Vaculíková. Společně s ní se zastavíme také v Archivním areálu na Chodovci – patrně nejhravější stavbě porevoluční Prahy, jejíž podoba vychází z poetického konceptu architektky Ivy Knappové.

S Janem Burešem se vydáme do Libně k sídlu Podniku výpočetní techniky z roku 1996. Expresivní, barevná stavba výrazně kontrastuje s okolní panelovou zástavbou a bývá označována za vlajkovou loď českého kapitalismu. „Každá světová strana má jinou podobu, což je součást filozofie architekta Jana Hančla. Jižní strana je bílá, severní je z jedné strany červená a z druhé žlutá,“ popisuje Bureš. Společně se přesuneme i na stanici metra Rajská zahrada architekta Patrika Kotase z roku 1998 – jedinou pražskou stanici, kde jsou kolejiště vedena nad sebou. Díky celoprosklené, klenuté fasádě se navíc stanice přirozeně otevírá dennímu světlu a působí nečekaně vzdušně.