Sedmé nebe s Pavlem Klusákem: Šafrán 78 (2/6). Pro pašování Kryla desky dostávaly falešné vážnohudební obaly, vzpomíná Jiří Pallas

Jiřímu Pallasovi bylo v roce 1967 osmnáct: V té době začal sledovat písničkářské koncerty. Když se ho Paval Klusák před časem ptal, jak a kdy se do písničkářského prostředí dostal, Jiří Pallas odepsal: 

„Začal jsem dělat v televizi asistenta zvuku a měl přístup k profesionálnímu magnetofonu Nagra. Skupina Scarabeus chtěla něco natáčet a jejich zvukař mě k nim dovedl. Po natáčení se mě ptali, jestli jim nechci dělat manažera a já na to kývl, aniž bych věděl co to obnáší. K ničemu to nevedlo, ale stačil jsem pochopit, jak funguje ‚showbiz‘. V té době jsem chodil jako jeden z mála diváků na program Tyjátr písničkářů do divadla Ateliér ve Spálené – útočiště Šafránu, které však mělo brzy končit. Večer jsme s Hutkou ve vinárně Blatnička zasedli s někým z klubu pro záchranu huculského koně. Ukázalo se, že ‚huculové‘ mají razítko a já znalost, jak razítko využít. Slovo dalo slovo a Šafrán se brzy stěhoval na Baráčnickou rychtu.“

Manažerem písničkářského sdružení Šafrán byl Jiří Pallas až do svého podpisu Charty. V době, kdy s manželkou Jitkou čekali druhé dítě, dostal při výslechu nesmlouvavě na vybranou mezi vězněním, blázincem a emigrací. Postupně začal pokládat třetí variantu za reálnou. Ve Švédsku pak začal uskutečňovat to, co prohlásil před odjezdem za přítomnosti svých přátel, včetně Václava Havla a Pavla Landovského: že se postará o vydávání hudby, která byla v Československu zakázaná, stíhaná, nedokumentovaná a nešířená.