Hra snů. Drama Augusta Strindberga s Janou Strykovou v hlavní roli

Mé nejmilovanější drama, dítě mé největší bolesti

13 prosince 1894 uvedlo pařížské divadlo Théâtre de l´Oeuvre hru švédského dramatika  Augusta Strindberga  Otec. Hra napsaná v duchu tehdy divadlu vládnoucímu naturalismu byla přijata víc než dobře. Strindberg mohl být spokojen, konečně úspěch, konečně v Paříži. Paradoxně právě v této chvíli se autor Slečny Julie obrací k divadlu i umění zády. Nastává snad nejtěžší období jeho života, které se později, podle jednoho z jeho děl, bude nazývat Inferno. Pro několik příštích let se bude Strindberg velmi svérázným způsobem věnovat přírodním vědám ale také okultismu a alchymii.

K literatuře se vrací pomalu, nejprve pracemi psanými ve francouzštině. Teprve když se mu, jak sám říká, „dostane milosti psát pro divadlo“, vrátí se i k dramatické tvorbě. Z tvůrčí i osobní krize vyšel jako jiný člověk. 

„Autor se ve Hře snů, navazující na jeho předešlou snovou hru Do Damašku, pokusil napodobit nesourodou, ale zdánlivě logickou formu snu. Všechno se může stát, všechno je možné a pravděpodobné. Čas a místo neexistují, fantazie přede a tká na bezvýznamném podkladě skutečnosti nové vzory: směsici vzpomínek, prožitků, nespoutaných nápadů, absurdit a improvizací.

…jelikož sen je většinou bolestný a jen málokdy radostný, vine se celým rozkymáceným vyprávěním teskný tón a soucit se vším živým. Spánek osvoboditel, přináší často utrpení, ale když muka dosáhnou vrcholu, dostaví se probuzení, jež trpícího smíří se skutečností, byť by byla sebetrýznivější – v tom okamžiku je ve srovnání s mučivým snem přímo požitkem.“ To jsou slova, která Strindberg vepsal do úvodu  „své nejmilovanější hry“ v roce 1901.  Tématicky a částečně i formálně navazuje na předchozí třídílný opus Do Damašku. Také zde jde o cestu labyrintem světa. Vypraví se na ní Indrova dcera, aby v metaforických zkratkách prožila základní lidské situace.

Ta hra obsahuje hned celou fugu lidských hlasů.

Ingmar Bergman

Hra, kde jedna situace volně prolíná do druhé, kde postavy proměňují svou identitu, kde se lípa mění ve věšák a zámek rozkvete, je jistě výzvou pro divadelní, myšleno scénické uvedení. Zároveň ale je to hra, která je o zvucích, již svou představou božského ucha, které zachycuje stížnosti a modlitby lidí. Jak ve své studii Strindbergova postinfernální dramatická tvorba píše Hans – Göran Ekman: „Hra je plná neúplných dialogů. Postavy vysílají sdělení, nouzová volání, a doufají, že jimi dosáhnou nějakého neviditelného posluchače.“