Z Ruska - 17. října

17. říjen 2011

Kulturní stránky ruského tisku zaznamenaly zajímavé výročí: před sto sedmdesáti lety se narodil největší ruský mecenáš Sáva Mamontov.

Je tomu už více než sto let, kdy se v Rusku začalo mluvit o sociální zodpovědnosti podnikání. A Sáva Mamontov byl první a nejprůkaznější sociálně zodpovědný podnikatel, který konal dobré skutky nejen proto, že to tak chtěl car, ale že už se takový narodil. Jeho současníci mu říkali Sáva Velkorysý. Taková přezdívka věru nehrozí žádnému ze současných ruských oligarchů, z nichž někteří se přátelí s představiteli tvůrčích profesí jen proto, aby se po jejich boku blýskli v televizních show, píše ruský tisk.Sáva Mamontov přestavěl svou usedlost Abramcevo (nedaleko Moskvy) tak, aby se tam mohli nastěhovat výtvarníci, z nichž většinu tehdy nikdo neznal. To tady Vasněcov namaloval Alenku, Bohatýry a Careviče Ivana na šedém vlku; Rjepin Záporožce a Nečekaný návrat, Poljenov Krista a hříšnici a Moskevský dvorek a Serov Děvčátko s broskvemi (modelem mu byla Mamontova dcerka Věra). V četných učebních ateliérech u Mamontova se rozvinul talent Michaila Vrubela.

V době, kdy se Mamontov stal významným železničním magnátem, otevřel soukromé operní divadlo. Když totiž žil zamlada v Itálii, projevil se jako výborný basista, dokonce o něho projevila zájem milánská opera. Ale zvítězilo podnikání.Sen z mládí mohl realizovat ve své soukromé moskevské opeře, kdy byl režisérem, pěvcem, kostymérem, dekoratérem, dokonce i kulisákem. Scénografy jednotlivých kusů byli jeho oblíbení výtvarníci.

V Mariánském divadle v Petrohradě Sáva Mamontov jednou uslyšel dosud neznámého operního pěvce, hotový zázrak, jak se vyjádřil. Ihned ho pozval do svého divadla a vytvořil mu unikátní podmínky. "Feděnko, v mém divadle si můžete dělat cokoliv chcete," řekl Šaljapinovi, který později napsal: "Poprvé jsem cítil, že jsem svobodný, silný a schopný zdolat všechny překážky."Brzy na to Mamontov vybudoval velký secesní kulturní komplex s dobře vybaveným divadelním sálem, několika výtvarnými galeriemi, restauracemi, tanečními sály a knihovnami. Tak vznikl palác Metropol.

Mamontovovi se dařilo i v podnikání, byl jednou z nejpopulárnějších osobností carského Ruska. Jeden z jeho současníků napsal: "My umělci bychom měli Mamontovovi postavit pomník, dokud ještě žije. Podnikatel multimilionář provozuje operu, maluje obrazy, skládá verše, sochá bysty, objevil a prosadil Šaljapina, z Vasněcova udělal řádného muže, Korovinovi umetl cestu a teď pečuje o Vrubela jako o mimino."

Znáte přísloví o tom, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán? Sávu Mamontova náhle zatkli - prý za finanční machinace. Dodnes není jasné, kdo to tehdy zavinil. Možná závistivci, možná Mamontovův přítel ministr financí Vitte, možná konkurenti. Spřátelení výtvarníci sbírali podpisy na protest, ale milovaný Feděnka Šaljapin Mamontovovi neodepsal ani na dopis z vězení.

Devětapadesátiletý Sáva Mamontov strávil na samotce pět měsíců, jeho majetek byl rozprodán. Soud se konal v roce 1900, hájil ho advokát Plevako, jeho kolega z práv. V obhajovací řeči mj. řekl: "Kdyby měl Mamontov volnou ruku, mohlo Rusko získat nové železnice a nové továrny, které by v ruských rukou sloužily našemu státu." Porota rozhodla: nevinen. Ze soudního sálu vynesli přátelé Savu Mamontova na rukou. Pak už nepodnikal. Otevřel si v Moskvě keramickou dílnu, kam za ním chodili jeho výtvarníci.

Sáva Mamontov zemřel na jaře 1918, bylo mu 77 let. Rusko se zmítalo v revolučních křečích a ztrátu velkého mecenáše nezaznamenalo.

autor: Jana Klusáková
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.