Z Ruska - 5. září

Ke klasikům sovětské i postsovětské filmové éry patří režisér Sergej Solovjev. Letos v létě se na Filmovém festivalu v Oděse konala za mimořádné pozornosti médií i publika premiéra jeho filmu Anna Kareninová. Z režisérova obsáhlého prohlášení pro tisk vybírám: „Říká se, že jsem Annu Kareninovou natáčel 15 let. To není přesné. Patnáct let jsem chodil a žebral, a to doslova. Přijdu třeba za nějakým producentem nebo boháčem a povídám: Potřeboval bych peníze na film. - Na jaký film? - Na Annu Kareninovou. - Jdi s ní do háje. Vymysli si něci lepšího a přijď. Když už jsem si zoufal, pomohl mi gubernátor naftou nasáklého Chanty-Mansijského kraje, co leží v jihozápadní Sibiři - jsem totiž prezident jejich festivalu Duch ohně. Pak to šlo fofrem: během dvou měsíců jsme natočili jak celovečerní verzi pro kina, tak pětidílný televizní seriál. Současně s Annou Kareninovou jsem točil pokračování filmu Assa, jmenuje se Druhá Assa 2. Byl to blázinec - kolikrát mě vezli na natáčení, a co jedu točit jsem poznal jen podle toho, který kameraman seděl vedle mě. Když to byl Klimenko, točili jsme Assu, kdežto Astachov točil Annu. Dobře vím, že ve filmové verzi literární klasiky nesmím jít po příběhu; točím pocity a nálady, jaké v nás četba klasiky vyvolává. Producenti mi navrhovali, abych přenesl děj Anny Kareninové do současnosti. Karenin že by mohl být poslanec Státní dumy a Vronskij že se vrátil z Afghanistánu a chystá se jet do Čečny. Jenomže Lev Tolstoj psal o ušlechtilém světě plném krásy, včetně krásných lidí. Jen zločinec by mu to mohl takzvaně zmodernizovat. Mám přátele mezi mnoha zahraničními herci, a když se Richard Gere dozvěděl, že se chystám točit Annu Kareninovou, řekl mi: Buď krajně opatrný při obsazování; 99 celých 9 desetin holywoodských hvězd touží po roli Anny, ale ani jedna z nich ten román nečetla. Vědí jenom, že na konci je tam nějaký malér s lokomotivou. - To mě přivedlo k myšlence: co se tam vlastně na tom nádraží stalo? Jak to vypadalo? Pochopil jsem, že to byla hotová jatka: potoky krve, ozčtvrcené tělo: tady ruka, tamhle oko. A přitom jsem měl po celou dobu natáčení báječnou náladu. Uvědomoval jsem si, jaké je to štěstí, točit o lidech, a ne o dobytku. Příběh o dobytku může být třeba veselá pohádka o věčné lásce, a přece jdete z kina a máte chuť se oběsit. Kdežto film o šťastných a nešťastných lidech, o jejich láskách a o životě ve starém Rusku povznese jak tvůrce, tak diváka. Do titulní role jsem obsadil Taťjanu Drubičovou. Karenina hraje Oleg Jankovskij a Vronského Alexandr Abdulov, dva skvělí herci a moji oblíbenci. Když jsme začínali točit, oba byli ve výtečné fyzické i duševní kondici, a nikoho ani nenapadlo, že brzy zemřou, ke všemu oba na rakovinu plic," řekl režisér Sergej Solovjev u příležitosti premiéry filmu Anna Kareninová. Na závěr se zamyslel nad jedinečností éry sovětského filmu. „Hlavní hodnota sovětského filmu spočívala v tom, že jeho tvůrci byli vlastně amatéři. Když chtěli sovětští režiséři nějaký film pohanět, říkali: To je jen taková profesionální slátanina. Sovětské filmy točili blázni, které nezajímala návštěvnost ani výnosy kin. Například film Jeřábi táhnou natočili dva šílenci: kameraman Urusevskij a režisér Kalatozov. Pablo Picasso se z toho filmu mohl zbláznit: pochopil, že ve srovnání s nimi je jen takový ambulantní blázen. Tak v tom spočívala síla sovětských filmů: posílali jsme do světa sny šílenců, zatímco všichni kolem vydělávali prachy a uměli je roztočit. Náš film skončil, když jsme i my začali myslet na peníze. Pár psychopatů tu naštěstí zůstalo. Patřím mezi ně," řekl režisér Sergej Solovjev.