Výběr z denního tisku, 14. května

Hlavní téma kulturních stránek dnešních novin je zřejmé – 68. ročník Pražského jara.„Na Mou vlast nemáme monopol,“ soudí ve svém komentáři v Lidových novinách Jindřich Bálek. Jeho hodnocení zahajovacího koncertu festivalu jsme už slyšeli ve včerejším ranním vysílání Mozaiky a najít si ho můžete v iRadiu. V čem s ním souhlasí nebo nesouhlasí další recenzenti?

Že každý ročník Pražského jara přinese jinou interpretaci Mé vlasti, si pochvaluje další náš vltavský redaktor Petr Veber v Hospodářských novinách. Píše dokonce o tom, že ve Vltavě i v Seině teče stejný živel, tatáž voda, i když města, krajina a kultura na březích jsou jiné. Nedělní koncert Orchestru Francouzského rozhlasu podle něj potvrdil, že univerzální romantická hudební řeč Mé vlasti může být v rukou dobrých hudebníků rozezvučena kdekoli, aniž by nutně ztrácela na svém sympatickém charakteru.

Podle Vebera některé symfonické básně vyzněly trochu jinak, než jak u nich tón udávají zažité představy o české interpretaci. Zejména u prvních dvou, tedy Vyšehradu a Vltavy, byla dirigentova koncepce méně zajímavá, než partitura umožňuje. Přestože zahajovací koncert nebyl nezapomenutelně mimořádný, dokázal, že Má vlast se může hrát v cizině častěji, píše Veber pro Hospodářské noviny.

Vladimír Říha v Právu připomíná, že Orchestr Francouzského rozhlasu byl teprve čtvrtým zahraničním souborem, který na Pražském jaru přednesl Smetanovu Mou vlast. A globalizační tendence byla posílena také nastudováním dirigenta kanadského původu Petera Oundjiana.

Jeho koncepce potlačila patos i zpěvnost díla směrem k větším tempovým a dynamickým změnám. Celkový hutný zvuk orchestru s kvalitními sóly francouzské dechové školy dodal dílu podle Říhy více šarmu. Byla to po jeho soudu Má vlast přijatelná a s některými skvělými nápady, jako umístění harf ve Vyšehradu po obou stranách orchestru – dočteme se v dnešním Právu.

Jiný názor zastává Věra Drápelová, publikuje ho v Mladé frontě Dnes. Francouzští hudebníci podle ní Mou vlast umějí zahrát, ale to ještě nestačí. Koncert ve Smetanově síni Obecního domu příliš výrazný vklad od Smetanova díla nepřinesl. Orchestr je ovšem perfektní, má vytříbený zvuk a očividně v něm sedí řada vynikajících individualit.

Hrát dobře ale nestačí, je třeba skladbu vystavět. Výsledek dopadl podle Drápelové spíš fádně, bez větších kontrastů. Všechny obrazy, lyrické i dramatické, jako by byly zarovnané do jedné výrazové roviny nebo vymalované jednou barvou, takže splývaly v jeden nepříliš zajímavý celek. Řada melodických úseků zůstala nerozezpívána. I proto Mladá fronta Zahajovací koncert Pražského jara hodnotí 60 %.

Na závěr přehledu tisku ale opusťme toto téma a odcitujme divadelní recenzi, kterou přinášejí Lidové noviny. Jana Machalická se byla podívat na Slečně Jairové v pražském Divadle v Dlouhé. Miroslav Táborský i Jan Vondráček přicházejí s důkladně propracovanými figurami. Režisérce Burešové se podařilo vytvořit výtvarně působivé obrazy, ponuré a melancholické. Potíž s hrou je spíš v tom, že neklade žádné otázky, ničím neútočí, plyne neznámo odkud a neznámo kam. Podle Machalické a Lidových novin Slečně Jairové pronikavá výpověď chybí.