Výběr z denního tisku, 8. ledna

Dnešní noviny otiskují vzpomínky nejen divadelních osobností na Jiřinu Jiráskovou, která zemřela včera ve věku nedožitých 82 let. „Rád bych byl osobní,“ říká v Hospodářských novinách Martin Stropnický, „myslím si, že Jiřina prožila krásný herecký život. Samozřejmě cítím smutek, ale jednaosmdesát let, z větší části strávených na jevišti, tím se většina herců pochlubit nemůže.“ Stropnický se doznává, že právě kvůli Jiřině Jiráskové se vrátil od diplomacie k divadlu a pokračuje: „Do jejího hereckého života patří i zákazy, období, kdy nesměla hrát. Krize jsou stejně důležité jako vrcholy. Ona to všecko zažila, její život byl krásný a bohatý. Záviděníhodný.“

V Právu na přední dámu českého divadla a filmu vzpomíná Václav Vydra: „Měl jsem ji strašně rád a myslím, že ten vztah byl vzájemný. Když jsem za ní byl naposledy, měl jsem dojem, že už touží být někde jinde. Její odchod je mi moc líto. Odešel mi člověk, kterého jsem si vážil a se kterým mi bylo dobře na jeviště i v soukromí.“ Na poslední chvíle s herečkou vzpomíná i Jiří Strach: „Byl jsem u ní naposledy v pátek, bylo zřejmé, že už se chystá k pánubohu. Přinesl jsem jí úžasnou zprávu, že je nominovaná na Cenu české filmové kritiky za vedlejší roli ve Vráskách z lásky.“ Jiří Strach dodává, že na to se Jiřina Jirásková usmála a velmi se podivila, i když bylo vidět, že má velkou radost.

I prezident Václav Klaus, který jí v roce 2006 udělil Medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění, věnoval památce Jiřiny Jiráskové svou vzpomínku: „Provázela mě řadou volebních kampaní a nebála se postavit i řadě mediálních štvanic, které se proti mně z různých důvodů pravidelně opakovaly.“ Prezident si cení toho, že říkala své názory nahlas, i když jí to v uměleckém mainstreamu nedělalo dobře. Václav Klaus také píše, že Jiřina Jirásková pro něj byla člověkem do nepohody: „Vážil jsem si jí jako občanky, umělkyně i vzácného člověka.“

V Mladé frontě Dnes skládá svou poctu zesnulé režisér Zdeněk Zelenka: „Byla ve své ironii, sebeironii, humoru a nadhledu nad malichernostmi natolik osobitá, že díky filmům bude její herectví inspirovat nastupující generace.“ Podle Zelenky je odkazem Jiráskové pokora k profesi, lidská slušnost a úcta k inteligenci diváka. Režisér také dodává, že dramatik Jiří Hubač moc dobře věděl, proč pro ni napsal hlavní roli ve filmu Zámek v Čechách. Jen málokterá herečka tak dobře věděla, jaké to je, být v Čechách opravdovou hraběnkou. „Opravdovou dámu hrát nemusela,“ uzavírá Zdeněk Zelenka svou vzpomínku v Mladé frontě Dnes.

Ve stejném listu se k životu Jiřiny Jiráskové vyjadřuje také divadelní publicista Vladimír Hulec. A vzpomíná na ni jako na hereckou osobnost, jakých se v českém prostředí příliš neobjevuje. Spojovala inteligenci se spontánností, osobní integritu s životní vyrovnaností a klidem. Píše Hulec a dodává: „Vytvořila bezpočet rolí, od hejtmanek a Markétek přes komediální postavy až k dámám v letech a královnám. Platilo pro mě to, co dnes znají diváci především z filmu. Suverénnost, síla a energie,“ píše dnešní Mladá fronta Dnes.

O politické minulosti Jiřiny Jiráskové píšou Lidové noviny, o vztahu ke komunismu odpovídala v posledním rozhovoru z loňského roku sama herečka. Na otázku, jak vzpomíná na své poválečné opojení ideologií, odpovídá, že to bylo přirozené. Oči jí otevřely až politické procesy v padesátých letech. Přiznává ale, že ji tehdy nenapadlo, že by s tím něco měla dělat: „Byla jsem hodně dychtivá na práci, ne zcela citlivá k úzkostem doby.“ V sedmdesátých letech přišel distanc a herečka nesměla třináct let před kameru. V Lidových novinách připojuje Jiřina Jirásková i na tuto etapu úsměvnou vzpomínku: „Jedna soudružka mi vysvětlovala, že pokud odvolám své postoje z šedesátých let a budu souhlasit se spoluprací, hned od příštího dne budu moci začít zase pracovat. Stejná soudružka mi v roce 1990 poslala sazenice a semínka kytiček, prý s obdivem za to, jak jsem se tenkrát chovala.“