Hrubínova Křišťálová noc se vrátila do Švandova divadla

V inscenaci režiséra Štěpána Pácla je však přefiltrována dnešním pohledem, propojuje v sobě retrospektivní rovinu ukotvenou v problematické době počátku 60.let s nadčasovostí složitých mezilidských vztahů. Dramatický jazyk básníka zůstává zachován, navíc dějem prolíná veršovaná Hrubínova pohádka Kuřátko v obilí, která v tomto kontextu překvapivě získává rozměr existenciální tísně. Celý příběh Křišťálové noci má zvláštní patinu, nostalgii. Retro atmosféru zpřesňují detaily scény a kostýmů - košile s vodorovným zapínáním u krku, plechová konvice na meltu, motorka, dobové účesy od švihácké patky po tuhou trvalou.

V dnešní rozostřené době se rozdíly v rodinných vztazích ve městě a na venkově rozplývají, zde naopak vystupují na povrch velmi ostře. Tolerantní, volné manželství městského intelektuála - básníka, který se vrací na venkov za vzpomínkami na dětství, společně se svou mladou, pro zdejší poměry nepřijatelně emancipovanou ženou, stojí v kontrastu k dosud pevným venkovským svazkům, v nichž dominantní matka drží pevně opratě rodiny a svou péčí manžela a syny dusí. Protikladem této tvrdé ženy, svázané rodovými tradicemi a nezměnitelným názorem na rodinu je mladá kráska, kterou politická situace zařadila do role společenského outsidera. Tonička (Zuzana Onufráková) je zvláštní kombinací nedosažitelného idolu a lehké holky. V inscenaci připomíná filmové idoly doby z italského neorealistického filmu - bosou krásku s tmavými vlasy, bílou blůzkou a širokou sukní, která muže vábí svým tajemstvím, erotickou přitažlivostí, přirozeností, ale i schopností naslouchat.

Výchozí situace je dusno - něco je ve vzduchu, nedá se dýchat. Vůně jsou intenzivní. Štiplavě čpící kopřivy u potoka v druhé části vyrostou do podoby třímetrových hrozivých žahavek. Až hmatatelné vedro přechází v bouřku (je to působivá scéna, v níž hrozivou melodii kapek deště vytváří protagonisté bušením na mléčnou stěnu na horizontu scény). Po bouřce nastává jasná křišťálová noc, v níž se vyřčená i nevyřčená slova zaříznou do lidských duší bolestivě jako střepy rozbité vázy. Celý ten svět nejprve zahlédneme v obrysech za stěnou z mléčného skla, na otevřené scéně pak je naše pozornost směrována na detaily, současně symbolické i konkrétní. Šňůra na prádlo, která se táhne přes celou scénu. Zpočátku tu visí koketně Tončiny bikini, pak perníkové srdíčko z pouti. Na šňůru odkládá Josef znaky svého stavu i své stáří - sako, hodinky, kravatu... Pak je tu ještě jiný svět, depresivní i lákavý. Horní část zamřížovaná pletivem jako králíkárna, dřevěné schody do nebe - tam je Tončin příbytek. Hlavní prostor ale patří Strunové (Ema Černá). Na scénu vjíždí jako vojevůdce za vozovou hradbou. Tou je čtvercové okruží sestavené ze sektorových skříněk. Její kuchyň je generální štáb, kterému s přehledem vládne. Rozkazy a zákazy jsou jasné. Dává najevo, že si vzala dobrovolně na bedra starost o blaho svých bližních, a rozhodně se ho nehodlá vzdát. A vyžaduje absolutní poslušnost. Nemá to nic společného s láskou, nedej bože s erotikou. Je to funkce, jejíž součástí je vzbuzovat nenávist ke všemu, co je vně hradby. Zatímco manžel (Stanislav Šárský) už s tím umí žít, s lišáckým úsměvem se naučil využívat drobným okamžiků vydechnutí, oba synové dosud bojují. Jenda Filipa Čapky na osobní život rezignoval, je to dříč, práce pro blaho vesnice přináší uspokojení a nahrazuje mu soukromí. Mladší Mirek, i když je matčin nejoblíbenější (hraje ho Miloslav Konig) se snaží rebelovat, provokovat. Machruje s motorkou, hází módní patkou. Na konci příběhu se hradba rozpadá, tak jako se rozpadly všechny jistoty. To vše je dáno sledovat básníkovi, který přijel na venkov odpočinout si od náročných oficialit svého života, vrátit se k idyle dětství. Miroslav Hruška hraje Josefa s působivými důrazy na detaily, s přesně vyváženou harmonií moudrého a zároveň skeptického pozorovatele, s nostalgickým pohledem někdejšího venkovského kluka, který pochopil, že ráj jeho dětství je už minulostí. Je třeba se smířit s realitou, vychutnat a prožít i bolest.