Král Lear s D. Jacobim jako divadelní hit

V nedlouhé historii přenosů NT Live zaujímá tento speciální místo - poprvé se celosvětově představilo divadlo, které patří v Británii k nejuznávanějším - Donmar Warehouse. Král Lear se slavným shakespearovským hercem Derekem Jacobim v hlavní roli se stal hitem sezóny, a recenzenti se od jeho premiéry předhánějí v superlativech. Čím je tedy inscenace režiséra Michaela Grandage tak působivá?

Bude to možná znít banálně, ale její úspěch vidím především v tom, že v ní je všechno tak, jak má být. Režisér nesází na žádné aktualizace, politické odkazy či experimentální ztvárnění, ale prezentuje na scéně divadelní podobenství v krystalicky čisté formě.

Scénograf Christopher Oram (který je také tvůrce lehce stylizovaných, nadčasových kostýmů v různých odstínech ve škále od bílé po černou) vytvořil pro věčný příběh mapující rozpad rodinných vztahů a s tím i rozpad říše, neutrální rámec ve stylu Brookova prázdného prostoru. Vlastně celé divadlo Donmar Warehouse se tak stalo scénou. Divák je uveden do jiného prostoru tím, že scénograf obednil prakticky celé divadlo bíle natřenými, oprýskanými prkny, které z hlediště přecházejí na stejnobarevnou holou scénu. Ta se po celou dobu představení prakticky obejde bez dalších scénických prvků. Mezery mezi prkny v podlaze i ve stěnách nechají prosvítat světlo, které v různých efektech doslova ladí atmosféru (v době bouře spíše tušíme blesky v pozadí). Úžasnou práci odvedl Adam Cork, hudbou, ale především zvuky, které provázejí veškeré dění, od praskání dřeva, přes cvrlikání ptáků po nejrůznější šelesty. Touto scénickou koncepcí je hercům dána možnost vyprávět příběh bez jakýchkoli rušivých elementů. Derek Jacobi jako Lear tu skutečně vévodí. I když pro britské herce je znalost přednesu blankversu povinná, v případě Jacobiho máme pocit, jako by se v alžbětinské době narodil - poslouchat jeho řeč je lahůdkou. Navíc dokáže přesně načasovat a nuancovat jednotlivé repliky. Bonusem přímého přenosu na plátno je to, že nám dá možnost v detailech sledovat každé zachvění v jeho tváři, od narcisistního naslouchání dcerám Goneril a Regan ve scéně, kdy rozděluje majetek, přes dětinské zklamání z milované Kordélie, velkopanskou sveřepost, s kterou se dobývá svých práv, k nastupující pomatenosti až po tiché zoufalství, zlomenou odevzdanost v poslední scéně s mrtvou Kordélií. Přitom ke svému zuření nepotřebuje hlasitost, jeho postava je zvyklá prosazovat si své potichu, ale důrazně. Vrcholem je scéna v bouři, která postrádá patos. Jacobi monolog říká výrazným šeptem, tak, že i živly na chvíli ztichnou a divákům běží mráz po zádech. Stejně laděný je i hrabě z Glosteru (Paul Jesson), jehož osud a vztah se syny je paralelou k Learovi. Jedině v tomto případě si režisér dovolí naturalismus, když v drastickém detailu nabídne Glosterovo oslepení a jeho následné putování ve zkrvavené haleně. Z kladných postav, které neopustily Leara ani v nejhorších chvílích, zaujme hrabě z Kentu (Michael Hadley), proměňující se z uhlazeného šlechtice v otrhaného Learova anděla strážného, či praktický, ale hluboce lidský šašek Rona Cooka. Zajímavými zjevy na jevišti jsou i dcery Learovy - Goneril (Gina McKee) a Regan (Justine Mitchell), které se ze vznešených a sympatických dam postupně mění - v boji o své pohodlí, moc a také o lásku mladého Edmunda - v necitelné, kalkulující mstivé zrůdy. Z hlediska diváckého na mě působilo rušivě obsazení Pippy Bennett-Warenové do role Kordélie. Této černé herečce jistě nelze upřít zajímavý zjev a hereckou citlivost, nicméně při dosti přísné realistické podobě ostatních postav je její zjev přece jen značně exoticky. Zda její obsazení připsat na vrub britské korektnosti, nebo zda má předjímat další možné konotace děje, se mi nepodařilo odhalit. Ale to je jen drobná výtka k divadelně dokonalému tvaru.

Nelze než souhlasit s těmi, kdo Krále Leara z Donmar Warehouse Theatre řadí mezi nejlepší inscenace britské shakespearovské tradice. Pro divadelníka, poněkud už uondaného aktualizacemi a experimenty, je svátkem takové představení vidět.