V Británii působí divadelní skupina hluchoněmých

V posledních letech osobě stále více dávají vědět skupiny, v nichž se shromažďují herci, dle obecných názorů handicapovaní. Někteří diváci tento trend jednoznačně odmítají, zastánci naopak tvrdí, že tito lidé mohou ukázat jiný způsob vnímání světa.

Od roku 2002 existuje v Londýně skupina, která se nazývá Deafinitely (což zní na poslech stejně jako slovo Samozřejmě, ale je to slovní hříčka, zahrnující v sobě slovo deaf - hluchý). Vede ji hluchoněmá režisérka Paula Garfield, která říká: "Ve společnosti existuje spousta předsudků a nesprávných výkladů toho, jak žijí a jak myslí hluchoněmí. V módě je sice sledovat příběhy handicapovaných, ale nikdo nechce tyto lidi vidět na scéně. Obsadit hluchoněmou postavu slyšícím hercem je stejné jako když běloch hraje černocha...Nám nejde jen o to, aby lidé porozuměli našim problémům, ale aby nás vnímali také jako umělce." Z počátku Paula Garfield a její tým vycházeli výhradně z vlastní trpké zkušenosti. Paula vypovídá o svých pubertálních pocitech, když jí rodiče lékaři nutili, aby se učila"mluvit" a zakazovali jí znakovou řeč. Když se nedokázala přizpůsobit, byla považována za méněcennou a nepoužitelnou. Její partner Tomato Lichy má podobnou zkušenost. "Vysokou školu jsem po roce vzdal, když jsme zjistil, že způsobu výuku komponovanému výhradně pro slyšící, nestačím. Upadl jsem do deprese, posléze se ze mě stal bezdomovec. Zachránilo mě to, že jsem se začal učit znakové řeči." A dodává: "Podle mě je velká hloupost snažit se hluchoněmé lidi přimět k tomu, aby se učili normálně mluvit. Věnují tomu obrovskou energii, a přesto není v jejich silách zvládnout řeč natolik, aby jim slyšící porozuměli. A tak se dostanou do ještě větší izolace."

Právě tyto zkušenosti iniciovaly vznik divadelní společnosti a snahu uměleckým způsobem zprostředkovat problematiku komunity hluchoněmých. Prvním výrazným úspěchem byla hra Playing God (Hrát si na Boha), uvedená v roce 2007 uvedena v Soho Theatre. Tématem byla otázka, zda dávat či nedávat hluchému dítěti kochleární implantát, což je téma mezi hluchoněmými kontroverzní, protože hluchotu neléčí, je pouze náhražkou. Tato hra vyvolala diskusi ve společnosti, nicméně byla lidmi zvnějšku byla považována za jednostranný, zahořklý pohled. "Tehdy jsem byla rozhněvaná mladá žena, to už dnes nejsem,". říká Paula. "Zjistili jsme, že je sice dobře o takových tématech hovořit, ale tak, aby to diváky neodradilo, ale aby se snažili porozumět. Začali jsme rozvíjet nový přístup, ve kterém kombinujeme vizualitu s fyzickou akcí, nejde nám jen o téma samotné." Ředitelka centra spisovatelů v Soho souhlasí: "Společnost začíná myslet divadelně, což je dobré znamení. Přišli už na to, že nemá smysl úzce zaměřená kritika společnosti, jak to bylo v Playing God." Výsledkem tohoto směřování se stal nový projekt, Deafinitely Shorts, který byl poprvé uveden ve dnech 10.-12.prosince 2009 v Drill Hall Theatre v Londýně. V průběhu tříleté tvůrčí dílny vzniklo pod vedením dramatika Andrewa Muira několik aktovek, které se nějakým způsobem dotýkají problémů hluchoněmých. Ty pak byly přeloženy do znakové řeči. Šest z nich bylo vybráno k inscenování. Hrají je společně hluchoněmí i slyšící herci. Jsou tematicky různorodé, a dotýkají se nejrůznějších oblastí společnosti. Nejvýraznější je hra Donny Williams Bacha, není hloupá o mladé hluchoněmé úřednici banky, na kterou se šéf pokusí svést zpronevěru peněz, ale ona se dokáže ubránit nebo příspěvek Tomato Lichyho Dny na konci o dvou squatterech, kteří se neustále hádají, dokud je nespojí boj proti úřadům. I když tento typ divadla zůstane patrně na okraji zájmu běžných divadelních diváků, společnost Deafinitely tak udělalo další krok ve vzájemném porozumění mezi světem slyšících a neslyšících.