Mumraj (recenze)

Samotná osoba Lva Birinského, který dokonale zamlžil základní fakta svého života (z ruského Žida se stal Vídeňákem, pak odcestoval s nikaragujským pasem do USA a skončil v Hollywoodu), by stála za dramatické zpracování. Jeho hra Narrentanz, doslova překládaná jako Tanec bláznů měla v Praze premiéru v roce 1912 pod názvem Mumraj a stala se podle dobových novin kulturním skandálem.

Příběh - či spíše jakási anekdotická revue - z doby revoluce se odehrává v zapadlé gubernii. Každý z protagonistů má své velmi vyhraněné (politické, finanční, erotické) zájmy, a je si jist, že svým chytráctvím se mu daří přelstít všechny ostatní. Dramatické propletence však směřují k tomu, že všichni (a každý zvlášť) spíše ničí ve jménu svých cílů sami sebe, otravují si život a nikdo neodejde uspokojen. Gubernátor Ivan Chabarovič místo toho, aby byl rád, že v jeho oblasti nezuří revoluce, se zuby nehty se snaží, aby vypukla. Proč? Od státu totiž za její potlačení vyfasoval už docela pěkné peníze. V okamžiku, kdy by se podvod provalil, byl by neodkladně odvelen na Sibiř. Ve jménu zakrytí skandálu na sebe nechá spáchat fiktivní atentát. Revolucionáři v oblasti sice jsou (ba je jich spousta) - ale dělají všechno možné, aby jakékoli zárodky revoluce potlačili. Důvodem je to, že právě v této tiché gubernii se skrývají před zákonem, kujou pikle a pod maskou nevinných studentů vášnivě diskutují o revoluci. A té je třeba přinést i oběti - tu největší přináší jako nenápadný úředníček Kozakov, kterého si gubernátor chová jako mazlíčka své stárnoucí nevybouřené ženy. Zástupcem lidu je starý Nikita, který obchází instituce a stěžuje si na Žida Goldmana. Ten, aby umožnil studium svému potomkovi, dotuje z vlastních peněz také studium Nikitova syna. Nicméně Nikita neodbytně jako zimnice přichází denodenně s frází: "Nečiňte mi bezpráví." Není sice jasné, o jaké bezpráví jde, ale zarytý antisemitismus povzbuzovaný celou vesnicí, velí nedůvěřovat Židovi a jeho dobrým úmyslům.

Na barvotiskové scéně Martina Černého (většina hry se odehrává v scenérii březového háje za ranních červánků v pozadí, maloměstská kýčovitost a patos se objevuje i ve výzdobě pokoje a také v kostýmech) míhá pestrobarevný chumel svérázných postaviček. Premiéru jsme viděla v době před volbami do evropského parlamentu a mezi politiky, tajemníky, revolucionáři i policejními úředníky ve hře jsem zahlédla nejednu repliku skutečnosti. Ivan Rajmont neexperimentuje, spíše sází na jistotu lehkého retro stylu v gogolovském duchu. Máme pocit jakési volné revue, kde každý z jednotlivců dostane šanci předvést na scéně (před diváky i spoluhráči) své ego. Ale stále jsou to jen figurky, které jako by neviditelná ruka posunovala po šachovnici hry, spějící k šach matu a vítězství největšího intrikána - gubernátorova tajemníka. Jednotlivé postavy působí bizarně (ale rozhodně se nesmějeme tolik, jak by si tvůrci přáli), pocit kompaktního celku inscenace schází. Martin Zahálka v roli gubernátora Ivana Chabaroviče je kombinací hřmotného, pseudolidového politika, lehce podpantoflového manžela a milovníka všech slastí života, jeho žena Jelizaveta Zlaty Adamovské je natřesenou paničkou s přebujelými mateřskými pudy, se sklonem k hysterii a panovačnosti. V roli syna, který má skutečně svérázné politické názory, působí zajímavěji Ivan Lupták (alternující Jan Ťoupalík je typově podobný, ale přece jen méně výrazný). Tajemník Ivana Řezáče je hladký, lehce slizký had, který intrikuje tak dovedně, že bez problémů propluje všemi úskalími a vždycky nakonec vytáhne nejlepší kartu. Pavel Batěk (hraje Kozakova, gubernátorova úředníčka a oblíbence jeho ženy, který se sice se strachem, ale přesvědčením rozhodl obětovat revolučním ideálům), patří dnes k nejvýraznějším hercům divadla- zlepšuje se každou rolí a nabízí podoby tak diametrálně odlišné, až člověk žasne. Oldřich Vlach je kouzelným dědečkem (jako vystřiženým z Mrazíka), jehož otravná bezelstnost je naprosto odzbrojující. A právě jeho nevhodné příchody jsou jedním z momentů, kdy pravidelně dochází k oživení v publiku. V tlupě revolucionářů (kromě Pavla Baťka Daniel Bambas, Michal Novotný, Jan Šťastný, Svatopluk Skopal, Andrea Elsnerová, Jan Holík, Petr Semerád) máme pocit, že každý z nich dostal kartu s nadepsanou charakterovou vlastností, kterou má ztvárňovat. Slouží celku a dá se říci, že v hromadných scénách působí malebně. Nejnovější inscenace vinohradského divadla má tedy šanci získat diváky jak svým stále aktuálním tématem, tak i solidními výkony herců. Nic převratného ovšem nepřináší.