39 stupňů (recenze)

Hra 39 stupňů se hraje v londýnském West Endu už přes tři roky, a v roce 2007 získala Cenu Lawrence Oliviera za nejlepší komedii roku. Geneze špionážního příběhu Kanaďana Richarda Hannaye je složitá, každý ze spolutvůrců 39 stupňů v ní zanechal stopu. Richard Hannay se nejprve objevil na počátku 20. století v románech Johna Buchana. Zatímco tato předloha upadla v zapomnění, příběh proslavila filmová verze Alfreda Hitchcocka z roku 1935. Ta také inspirovala autora adaptace herce Patricka Barlowa, který převedl film do divadelní podoby s úsporným obsazením. Všechny postavy odehrají čtyři herci. Příběh nevinného člověka, jenž se proti své vůli zaplete do špionážní aféry, doprovázejí na scéně dva klauni, kteří se proměňují nejen v nejrůznější další postavy, ale také věci. Všechny podoby osudových žen hraje jediná představitelka. Špionážní příběh nabral cestou adaptací především prvky černého humoru, a samozřejmě že nemůže chybět ani inspirace poetikou Monty Pythonů. Právě na ty je režisér Petr Palouš odborník. Nicméně, nejsem si úplně jistá, zda to v tomto případě nemělo spíše poněkud blokující účinek. Zparodizovaná parodie s dvěma klauny, kteří se jako by nedopatřením dostanou do příběhu a zaplétají se společně s hrdinou do stále absurdnějších situací má být podle motta tragikomedií s existenciálním nádechem, ale tu jsem věru z jeviště necítila.

Ale začněme od začátku - na scénu vbíhají dva černě oblečení muži - klauni. Snaží se umístit křeslo pro hrdinu, který vzápětí přichází. Jak se zdá tempo zpočátku zběsilé, s příchodem Richarda Hanneye (Tomáše Impseila) se ztrácí a připadáme si chvílemi jako ve zpomaleném filmu. Příliš se mu nedaří dodávat pointy. Markéta Tallerová jako Němkyně špionka Annabella Smith a blondýnka Pamela je lepší než venkovská Margaret, která nepůsobí ani reálným,ale ani legračním dojmem. David Punčochář a Jakub Albrecht pak mají na starosti množství dalších postav (a nepostav), které doslova "posunují" děj. I když se v některých případech skutečně tlačí na pilu, ne vždy se gagy daří dostatečně prodat. Největší problém vidím v stylizaci řeči - jednak je až příliš často zneužíváno přiteplené intonace, podivná švihlá "neřeč" obyvatel skotského venkova lehce připomíná romskou intonaci. Domnívám se, že právě v tomto případě by využití nějakého typického nářečí způsobilo bezpochyby větší humorný efekt.

I když se klauni na scéně hodně nalítají, máme pocit jakéhosi zpomaleného rytmu celého kusu (při premiéře ostatně trvalo představení skoro tři hodiny). Věřme, že se rytmus v reprízách tzv. doladí. Rozpracování některých situací slibuje, že v budoucnu by se mohl kus vypracovat na jeden z nejdiváčtějších titulů - potenciální gagy, stejně jako herecké možnosti tu bezpochyby jsou. Možná by stálo za to nelpět na provedení některých viditelně "vymyšlených" gagů a více si s textem a situacemi pohrávat (že by na to herci měli, ukázala nehoda při premiéře, kdy se pouta svazující ústřední hrdinskou dvojici uvolnila příliš brzy a bylo třeba zaimprovizovat). Tato hravost se nejlépe projevila u putování Richarda a Pamely nelítostnou přírodou (za povšimnutí jistě stojí roztomilé kreace bažiny, křoví či rozsedliny Jakuba Albrechta) či společné svlékání punčoch s pouty na rukou. Kouzlení se stínohrou - nejrůznější variace zvířátek, lidí a také samotného mistra Hitchcocka - patří ke kladům inscenace, stejně jako proměnlivá hudební složka dotvářející atmosféru. Diskutabilnější už jsou černobílé projekce reálií v pozadí, ilustrující, někdy zbytečně, kde zrovna hrdinové jsou. Inscenace 39 stupňů patrně nebude patřit k uměleckým vrcholům sezóny, ale má šanci získat si sympatie diváků, kteří mají rádi nostalgii a naivitu pamětnických filmů.