Velkoromán Andrease Maiera má další část – Dům

Útlou knížkou, lakonicky názvanou Das Haus (Dům), Maier důsledně navazuje na předešlou knihu Das Zimmer (Pokoj). Jak autor oznámil, plánuje jedenáctisvazkový velkoromán. Mají následovat díly s obdobně stručnými a výstižnými názvy jako Die Strasse (Ulice) a Der Ort (Obec). Maier se chce zřejmě propisovat od menšího k většímu, postupuje od středu (Pokoj) až za běžné známé hranice. Jeden z plánovaných dílu totiž nese název Ďábel (Der Teufel). Budoucí epopej vzniká pod prozatímním označením Ortsumgebung (Okolí).

Velmi úspěšnému románu Das Zimmer (2010) předcházelo několik titulů a také dizertační práce o holandském spisovateli Thomasovi Bernhardsovi (1931–1989).

Proto mu zřejmě kritici vyčítají podobnost s Bernhardsovou prózou. Nesdílím jejich názor. Maierův styl je podobný Bernhardsovu pouze v popisnosti, ale je jiný, specifický a nezaměnitelný.

V Maierově novém románu se sice sporadicky vyskytuje něco jako dialogy, ale bezuvozovkové. Nemějte obavy, román není jednou větou. Je napsaný z pohledu dítěte. Dítěte zralého a „dospělého“, uzavřeného a bázlivého vůči ostatním lidem a velmi vnímavého a reflektujícího vůči všemu ostatnímu.

Andreas, stejnojmenný hrdina románu, byl jako dítě uzavřený a nemluvný. Nejmladší ze tří sourozenců nesplňoval nároky a naděje rodičů. Svým sourozencům se nechtěl podobat – ani svému staršímu, přizpůsobivému bratrovi a už vůbec ne své uřvané a hysterické sestře, která dostala vždy vše co chtěla, jen aby byl klid.

Vyrůstal ve velkém domě (největším široko daleko) jen s matkou, která absolvovala rodinnou školu a byla v domácnosti, se sourozenci a s paní, která „většinou seděla v pokoji nahoře a něco šila“. Otec, právník, zasedající v několika předsednictvech, odjížděl každé ráno do Frankfurtu a vracel se pozdě večer. Andreas trávil většinu času sám se sebou, ve svém světě a byl by nejšťastnější, kdyby to tak navždy zůstalo. Návštěvě školky se mu podařilo úspěšně ubránit, do školy už ovšem musel.

Kniha má dvě části. První, kterou autor pojmenoval Uvnitř, popisuje velký dům jeho dětství, do kterého se přestěhoval ve třech letech, od půdy po sklep. První tři roky trávil většinou s babičkou na procházkách. V druhé části Venku líčí to, co jako školou povinné dítě prožíval mimo dům. Venku pro něj znamenalo hlavně opustit relativně známé a vyzkoušené uvnitř a vydat se do nesympatického a pro něj nepřijatelného prostředí školy. Školy, plné takových dětí jako byla jeho sestra: suverénních, bezproblémových a ukřičených vrstevníků, pro které byl on, zakřiknutý, terčem neutuchajícího výsměchu.

Děj románu lze vtěsnat do několika vět. Ovšem Maierův nenápadný um nás do něj vtáhnout, je nepopsatelný. Od určitého momentu – vždy, když se nám podaří se vytrhnout ze vzpomínek na vlastní minulost a číst dál – knihu hltáme a až na poslední stránce si uvědomíme, jak mocný byl vír, která nás vtáhnul dovnitř. Andreas Maier: Das Haus. Nakladatelství Shurkamp 2011, 165 stran