Letní hry, film o domácím násilí zaujal ve Švýcarsku

Na švýcarské poměry je to trochu netradiční film. Nepojednává ani o horách, spořádaném buržoazním životě, ani o umělém ráji této bohaté země, jíž protéká světové bohatství či peníze nejrůznějších zbohatlíků. Švýcarským filmem roku je naproti tomu příběh v uvozovkách chudých rodin na dovolené v Itálii. Letní hry (Giochi d'estate). Snímek režiséra Rollanda Colly přibližuje letní prázdniny dětí u moře, během nichž zároveň vyplouvají na povrch hned dvě rodinná psychodramata.

Dvanáctiletý Nic vyrůstá v rodině, v níž žárlivý otec bije mámu, zatímco ta se k němu přes všechna ponížení a modřiny stále z lásky vrací. Jak tomu v případě dětí vstupujících do puberty bývá, sám si s tím nedovede poradit. Částečně přejímá chování svého násilnického otce, zároveň na sebe symbolicky bere i roli ubližované matky. Učí se nic necítit, odolávat jakékoliv bolesti, kterou život přináší. Umrtvuje v sobě emoce a představuje si, že je někým jiným. Jenže u moře pubertální grázlík potkává vrstevnici Marii, která se zase trápí nepřítomností svého otce. Obviňuje z toho mámu, všechny okolo a nakonec i sama sebe.

Kouzlo zneklidňujících Letních her vychází z toho, že dramata dospělých jako domácí násilí či ztrátu v rodině nahlížíme pohledem dětí. Napínavé je sledovat nejenom dynamiku Nicovy rodiny, v níž čekáte, jestli matka konečně opustí svého milovaného trapitele. Anebo jestli ji ten stačí dříve přizabít. Paralelně se odvíjí dovádění skupiny dětí, které si v prázdné venkovské chatrči hrají na dospělé. Nevinné hrátky na pravdu nebo na honěnou postupně ústí ve vážnější hru na vraha či na dětské mučení odrážející nakonec především to, co oni sami vidí kolem sebe.

Režisér Rollando Colla neřeší v prvním plánu ani tak problém domácího násilí či sadomasochistického vztahu muže a ženy, který jaksi nemá řešení. Dokonce by se mohlo zdát, že jej trošku romantizuje, jak se snaží nakonec nalézat pochopení pro postavu tyranského otce strádajícího svým prudkým temperamentem i vlastní situací. Pravda, někdy z toho divákovi naskakuje husí kůže.

Co jej zajímá je především postava syna Nica, který v sobě s pomocí své první platonické lásky nakonec probouzí opět cit. Učí se cítit a chápat, jaké to je, když vás někdo může mít rád. A nebýt v zajetí pouze majetnického citu, žárlivosti a zášti k celému světu, jako jeho zoufalý otec. Možná v pozadí můžeme cítit jakési účtování s určitou generací našich otců či třeba konkrétního táty. Ale přese všechno je to film o naději, že člověk nemusí vždy žít v zajetí svého dětství, výchovy, vzorů, kterých jsme byli v mládí svědky. Ten, kdo má štěstí, může nalézat i osvobození.