O Čechovovi s humorem – recenze hry Tvá ruka v mé dlani

Hledáte-li v dnešním repertoáru pražských divadel příjemný, lehce nostalgický láskyplný příběh s výbornými hereckými výkony, jistě vás zaujme komorní hra americké autorky (mj. překladatelky mnohých Čechovových her, ale též velké propagátorky her Václava Havla), která vytvořila text na základě dopisů dramatika Antona Pavloviče Čechova a herečky Olgy Knipperové.

Během relativně krátkého – šestiletého – vztahu si Anton a Olga, zprvu milenci, a poté manželé, vyměnili na 800 dopisů. Kdyby tehdy existoval mail, byla by jejich korespondence jistě rychlejší, ale patrně by se nedochovala. Takto zůstal bohatý materiál, který mapuje nejen vzájemný vztah, ale také zdroje Čechovovy tvorby, počátky MCHAT a způsob myšlení jeho zakladatelů – Stanislavského a Němiroviče-Dančenka.

Nakolik dopisy vystihují skutečnou situaci ve vztahu pisatelů, se můžeme jen domnívat (zahraniční kritika zmiňuje především jisté pochybnosti kolem Olžina těhotenství a následného potratu, i spekulace, že by manželství nevydrželo, kdyby žili pohromadě). Ale vlastně to není až tak důležité – jisté však je, že Carol Rocamoru inspirovaly tyto dopisy k půvabnému příběhu velké lásky mezi významnými osobnostmi své doby, v němž prokazuje cit pro čechovovský jazyk a náhled na život, v němž se tragika mísí s humorným nadhledem.

O tom, že úmyslem v žádném případě nebyla úporná snaha po autenticitě, ale spíše kultivovaná nadsázka, svědčí i to, že ve slavných inscenacích třicetiletou Olgu a o osm let staršího Čechova ztvárnili většinou herci-veteráni mezi sedmdesátkou a osmdesátkou, ať už šlo o iniciátorku projektu Olympii Dukakis a jejího manžela Louise Zoricha, britskou dvojici Paula Scofielda a Irene Worth či Michela Piccoliho a Natashu Parry v Brookově verzi.

Hra v dopisech rozhodně není k inscenování snadná, neboť v samém principu obsahuje statičnost a jakousi „rozhlasovost“. Toho si jistě překladatelka a zároveň režisérka Lída Engelová byla vědoma. Díky tomu, že přizvala ke spolupráci Danielu Kolářovou a Ladislava Freje, rozhodně se nejedná o inscenaci, při níž bychom se pouze kochali vyřčenými slovy. Naopak – příběh v jejich podání má svou dynamiku, vzruch a napětí.

Pomocí jednoduchých scénických prostředků a především detailní psychologické drobnokresby postav je pro diváka poutavou podívanou. Ta spočívá i v jistém paradoxu – navzdory tomu, že se jedná o potenciálně dramatické situace (tvůrčí muka spisovatelská i herecká, opuštěnost, smrt), nese v sobě příběh rovinu nesnesitelné lehkosti bytí, v níž hořkost a existenciální problémy uhlazuje moudrý nadhled a něžný humor.

Vzdušná scéna (autorem je Ivo Žídek), vytvořená z několika lehkých, průhledných závěsů smetanové barvy, je doplněna kostýmy Ivany Brádkové (v barevných valérech od bílé, přes béžovou po starorůžovou), které evokují atmosféru malebného Fin de siècle a ve vteřinových „stop-timech“ připomenou secesní obrázky.

V tomto prostředí (v němž je účelově, ale nevtíravě zakomponována i nápovědka) odvádějí oba protagonisté skutečně detailní práci. Dokážou jemným gestem, modulací hlasu, ale i drobnými záchvěvy ve tváři či pouhým pohledem zprostředkovat nejrůznější pocity, ale také charakterové rysy obou postav, nalézt mezi řádky textů prostor pro domyšlení různých, mnohdy tušeně kontroverzních významových rovin. Tento drobný útvar jistě nevzbudí velkou pozornost kritiky, ani žádné kontroverze. Ale pro mnohé diváky jistě bude příjemným pohlazením, divadelním zážitkem, v němž je zakleto kouzlo starých časů.