Otevřený pohled na uzavřeného umělce – dokument o Gerhardu Richterovi

Tři roky ho doprovázela s kamerou. Filmovala ho v ateliéru při práci, při přípravě výstav i při jejich zahájení. Nikdo neví, jak se jí podařilo Richtera přesvědčit...

Plakát k filmu Gerhard Richter Painting |foto: tate.org.uk

Gerhard Richter je nejlépe placený německý malíř. Příští rok mu bude osmdesát. Počátkem 60. let utekl do západního Berlína. Své dosavadní dílo částečně zničil sám, částečně ho po jeho emigraci zlikvidoval tehdejší režim nebo – v případě nástěnných maleb – je dal přemalovat.

V Düsseldorfu Richter pokračoval ve studiu malířství, které započal v Drážďanech. První samostatnou výstavu měl v roce 1964 v Mnichově. V témže roce následovaly další v Düsseldorfu a v Berlíně. Od počátku 70. let byl Richter znám mezinárodně, vystavoval v Paříži, Madridu a Stokholmu. V roce 2002 mu newyorská MoMa při příležitosti jeho sedmdesátin uspořádala retrospektivu a vystavila téměř dvě stovky jeho prací. V posledních deseti letech měl výstavy snad ve všech evropských a mnoha amerických městech.

Richter vystřídal za svůj život nesčetné malířské techniky – od fotomaleb, přes abstraktní šedé obrazy a expresionistické barevně velmi výrazné práce až po techniku décollage, kterou vidíme ve filmu režisérky Belzové. Při ní se vrstvy barev, nanesené na plátno, stírají a odškrabávají. Řečeno slovy Richtera – výsledek tohoto procesu je náhodný a často neodpovídá umělcovým záměrům. Avšak být při tom a hledět umělcovi přes rameno je pro diváka fascinující.

Dvě bílá plátna a Richterova záda, to je jeden z prvních záběrů filmu. Nanáší vrstvy barev na jedno a na druhé, odstupuje, nanáší další vrstvy. Po čase vezme do obou rukou nástroj, jakousi gigantickou stěrku, přiloží ji na horní hranu obrazu a táhne ji dolů. Barvy se po protažení ztrácejí, mění, tenčí a objevují se nové, spíše monochromní odstíny. V ateliéru je absolutní ticho, jen zvuky stěrky tažené po plátně evokují zvuky škrabky na sníh. Občas položí režisérka mistrovi otázku z pozadí: „Jak se cítíte?“ Richter odpovídá zdvořile, ale úsečně: „Cítím se pozorován. Je to horší než v klinice. Malování je agresivní, ale tajná záležitost.“

V Richterově ateliéru potkáváme několik zaměstnanců – je tu vedoucí ateliéru, jsou tu asistenti. Ti pro mistra míchají, filtrují a připravují barvy a vysvětlují, že každý obraz musí po dokončení několik týdnů v ateliéru „zůstat viset“ – je to jakási zatěžkávací zkouška. Pokud neobstojí, je zničen. Během natáčení namaloval Gerhard Richter šestnáct obrazů, čtyři z nich zlikvidoval.

Na konci filmu je patrné, jak se Gerdardu Richterovi ulehčilo. A tento uzavřený málomluvný skeptik se usmívá. Usmívá se na plátno a posléze i trochu do kamery a řekne: „Lidi, je to radost!“ a nechává diváka na pochybách. Myslí tím malování nebo se raduje, že filmový tým už konečně opustí jeho ateliér?

Rozsáhlou retrospektivu obrazů Gerharda Richtera pod názvem Panorama nyní uvádí galerie Tate Modern. V Londýně bude do 8. ledna, pak se přesune do Berlína a posléze do Paříže.

Gerhard Richter Painting. Německo 2011. Režie Corinna Bietz. 101 minut.