Johannes Ridder a pochod moderního člověka
Festival v Annecy přibližuje nejrůznější podoby animace, vedle celovečerních či televizních filmů také krátkometrážní autorskou tvorbu.
Byl to v jistém smyslu neuvěřitelný film. Na pomezí experimentu, grotesky a surrealismu. Německý animátor a sochař Johannes Ridder natočil snímek Waterwalk (v překladu Chůze po vodě) v podobě jednoduchého výjevu, který postrádá jakýkoliv klasický příběh. Akorát sledujeme kráčet nahatého stárnoucího muže, vyvedeného v kreslené karikatuře, jenž upíná před sebe své unavené oči. Má už trochu bříško, vrásky, ale hlavně je neustále v pohybu. Vykračuje si kolem vodní hladiny, mechanicky, nezastavitelně, aniž bychom zprvu chápali smysl toho všeho absurdního, rychlého i namáhavého pohybu.
Barevně je celý výjev ponořen do kombinace červené, mořské modři a žlutavého odstínu lidských postav. Do kroku zní groteskně hudba Violent Femmes evokující duchovní, patetické tóny. samozřejmě to vše kontrastuje se základní banální imaginací obrazu tohoto neumdlévajícího a strojového pochodu.
Postupně trmácející poutník potkává další podobně chodící osoby, které jej míjejí o samotě či ve trojicích. Jednou jdou po nohou, podruhé po rukou, jak tato bleskurychlá, letmá setkání abstraktně evokují absurditu naší lidské komunikace či spíše nekomunikace. Co více – za chvíli se v loďkách na hladině začnou objevovat nahaté ženy, které různě vilně polehávají, protahují se, nastavují náznaky svých vnad. Jenže ani tyto lehce erotické svody nepřimějí našeho chodícího Avatara k zastavení.
Celý film uvádí ironicky citát Nietzscheho o kráse, na níž se má člověk dívat, aby jí uvykl. Aby ji začal hledat kolem sebe a neviděl všudypřítomnou ošklivost. Jednoduchý abstraktní výjev Johannese Riddera je mimo jiné svéráznou polemikou s našimi velkými kulturními koncepty, které povznášejí člověka jednou k duchovnu, podruhé ke kráse. Autor naopak zkratkovitě načrtává abstraktní obraz lidského života připomínajícího namáhavé pinožení, v němž jsme naopak směšní a přeci zároveň dojemní.
V podtónu jeho nezastavitelné chůze cítíme vážnost i dojetí z lidské tragédie. Uvěříme každé bláhovosti, nejrůznějším legendám o světě, vzhlížíme k vesmíru i noříme se do hlubiny člověka. Film nám zároveň ukazuje, že pod tím vším zůstává něco opravdového a lidského, co vypovídá mnohem lépe o podstatě samotného člověka či rutiny našich životů. Je to naše samotné lidské snažení, které představuje naši velikost. Byť ve skutečnosti může připomínat groteskní pochod člověka, který jde odnikud nikam. Nebo obchází vodu, kterou se snaží marně překročit na druhý břeh.
Nejposlouchanější
-
Anna Beata Háblová: Víry. Románové podobenství o cestě k překonání strachu a ponížení
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Winterbergova poslední cesta. Železniční roadstory podle bestselleru Jaroslava Rudiše
-
Zmizela a Strýček z nebe. Šumavské povídky Karla Klostermanna
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor

Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.