Přestupný rok – filmový pokus o autentickou výpověď

Febiofest je zvláštní festival, jemuž chybí pravá festivalová atmosféra. Chodí se na něj po práci. Nicméně během let se z něj stal alternativní distribuční projekt, uvádějící filmy, o nichž se nám může jinak ve zcela komercializované distribuci jenom zdát. Dováží autorské snímky i filmy přibližující tvorbu Latinské Ameriky, Asie či severského kina. Trochu neorganizovaně a chaoticky tak odráží různé podoby tzv. festivalových či alespoň nějak nezávislých filmů.

Jednu jejich polohu přiblížil v Praze i Přestupný rok Michaela Rowa schovaný v sekci Que viva Mexico! – Ať žije Mexiko. Loni v Cannes získal i cenu Zlatá kamera, která se uděluje nejlepšímu debutu zařazenému do některé z oficiálních sekcí festivalu.

Co je zajímavé, na intimistickém dramatu není nic mladického, svěžího ani debutantského. Snímek opisuje recepty starší kinematografie 70. let, zrcadlící na půdorysu dusivých thrillerů rozpad moderní společnosti. Můžeme si vzpomenout na extrémní estetiku italské kinematografie či erotická dramata Japonce Nagiši Ošimy.

Na druhou stranu příběh osamělé mexické ženy je uzavřen do reálných kulis současného bytu. Laura pracuje na volné noze pro jakýsi obchodní plátek. Přes sklo lítostivě pozoruje milenecký pár ze sousedství. Domů si večer vodí chlapy, kteří ji náhodně sbalili v baru. Jinak čeká, češe se, bloudí pokojem, snaží se zapomenout na minulost i smrt svého otce v Oaxacy. Jenom občas za ní přijde mladší bratr.

Sledujeme moderní intimitu člověka lapeného mezi čtyřmi stěnami, který už nedovede žít. Velmi literární zvrat příběhu nastává v okamžiku, kdy se žena seznámí se sadistou. Co se totiž nestane, teprve s člověkem vyšinutých emocí pociťuje citové pouto, dokáže se paradoxně otevřít. Stává se objektem cizích fantazií, aby ji někdo vzal na gauči do náručí a těšil, aniž by hned provinile volal manželce či utíkal z bytu. Žena bezvýchodného života, která uvěří v sebeničivou lásku, chce od milence naplánovat i vlastní vraždu. Přesně na den smrti svého otce. Shodou okolností na 29. února.

Problém snímku Michaela Rowa spočívá v tom, že přes celou sugestivní nahotu i intimitu přestáváme celému příběhu postupně věřit. Divák může mít dojem upoceného divadla, které chce nahlížet do propasti duše člověka. Ačkoliv se zaklíná mexickým realismem, ztrátou práce či tím, že jsou všichni chlapi po třicítce už zabraní.

Nicméně celému filmu lze stejně tak rozumět jako opožděnému pokusu, jak se snažit znovu vyprávět o věcech, o nichž neměli strach mluvit autoři 60. a zejména 70. let. Tehdy se zdálo, že i film se může ještě točit jako o život o těžkých věcech. Dnes jsou to spíše pokusy, zavánějící nostalgií, z nichž jsme trochu rozpačití.