Kundera francouzským klasikem

O tom, že se jedná o neobyčejnou událost, svědčí fakt, že Milan Kundera je teprve čtrnáctým spisovatelem, kterému se dostalo takové pocty ještě za života. Navázal tak na stejně šťastné kolegy Nathalie Sarraute, Juliena Greena či Juliena Gracqa. Knihovnu Pléiade založil v roce 1930 nakladatel Jacques Schiffrin, který chtěl publiku vydávat klasické knihy v kožené vazbě a na dobrém papíře. Jeho cyklus měl připomínat takové literární bible s rozsáhlým aparátem poznámek, anotací, komentářů a přiložených dokumentů.

Samotný název si vypůjčil od skupiny francouzských básníků ze 16. století Pierra de Ronsarda či Joachima du Bellaye – mimochodem ti si označovali vlastní skupinu na základě legendárních sedmi alexandrinských básníků i jim odpovídajícího souhvězdí Plejád.

Po Schiffrinově emigraci se iniciativy chopil André Gide a celou edici přenesl právě do nakladatelství Gallimard. Dnes být vydán v edici Pléiade je symbolem vysokého literárního ocenění, vždyť každý rok tu vychází jedenáct knih. Kundera dostal dva svazky.

Co je zajímavé, autor si nepřál doplnit vydání biografickými, ani kritickými doslovy, jak bývá zvykem. Za sebe nechává Kundera mluvit pouze samotné dílo, respektive romány Žert, Valčík na rozloučenou, Nesnesitelná lehkost bytí atd. Úvod a biografii dal dohromady Francois Ricard.

„Umělec byl měl zanechat za sebou dojem, jako by vůbec nežil. Jeho soukromý život člověka nepatří publiku. Literát musí nejdříve zničit vlastní dům, aby vytvořil ten nový, dům svého románu,“ uvedl v jednom vzácném rozhovoru Kundera.

Navíc biografie tohoto spisovatele a moravského rodáka je složitá, jak se eufemisticky říká v našich médiích. Zatímco pro nás už je francouzským literátem srdcem i duší, který se objevuje v Česku možná jenom tajně, čtenáři ve Francii si jej stále spojují s dávným Československem, humorem i kulturou střední Evropy, kterou my zřejmě ztrácíme.

Ten, kdo si 25. března koupil Le Monde, mohl si k této události přečíst i vyznání britského literáta Adama Thirlwella, který nazval Kunderu svým románovým otcem. I nám známý autor románu Politika v článku popisuje svůj vztah k novému klasikovi. Jak si v osmnácti koupil v pražském Kafkově domě Umění románu od Kundery. Načež se z mladého básníka, který do té doby považoval román za kompromisní, buržoazní literární formu, stal romanopisec. Objevil poezii slova i v próze, která může být stejně tak dokonalá a přesná jako strofy básně.

Samozřejmě Thirwellovi rovněž imponovalo, jak Kundera píše svobodně i s humorem o sexu. „Avšak možná nejvíce na něm obdivuji, jak je anti anglo-americký. Moji generaci oslovil zejména tím, jak se odmítá podřídit jakémukoliv politickému či morálnímu vidění světa. Jak se dovedl zlomyslně vysmívat politice ovládající zatím naše životy z pozice jakési absolutní hodnoty. Naopak Kunderovo psaní nabízí svobodu. Učí nás mluvit o politice s humorem a neslušně. Tou největší hodnotou je samotné poslání romanopisce,“ uzavírá Thirwell.