Alain Claude Sulzer aspiruje na další literární cenu

Vypravěčem poutavého, ne zrovna každodenního příběhu, je sedmnáctiletý teenager Emil. Jednoho dne se pozorněji zadívá na fotografii svého otce, která stojí již od nepaměti v jeho pokoji. Začne snímek podrobně studovat a přitom přemýšlí o tom, že vlastně vůbec nemá tušení, jaký byl jeho otec člověk. To málo co ví, mu vyprávěla jeho matka, která ho spíše řadila do kategorie zploditele než otce. Nikdy se nepoznali, jeho otec spáchal sebevraždu krátce po jeho narození. S precizností detektiva zkoumá jeho portrét, který jistě vznikl u profesionálního fotografa. Jeho pozornost upoutají hodinky na otcově zápěstí. Je to nevšední model značky Omega. Na ciferníku je pod lupou dobře čitelný čas: patnáct minut po sedmé. Který fotograf má v tuto nezvyklou dobu otevřeno, tedy mohl mít otevřeno v době, kdy fotografie vznikla?

Emil vyjme snímek z rámečku a na zadní straně objeví dobře čitelné jméno a pařížskou adresu fotografa. To jméno zná, matka mu jednou říkala, že je to jeho kmotr. Za několik dní se rozhodne: nechá na stole jen krátký dopis a odjíždí vlakem do Francie pátrat po otcově minulosti. Hned po Emilově příjezdu do Paříže, nabývá román na dynamice a svou stavbou si nezadá s antickou tragédií. Vypravěč se postupně dozvídá pravý důvod otcovy sebevraždy. U fotografa Andrého si vyzvedne otcovy hodinky a potká ve dveřích několik mladých mužů, přátel jeho svobodného bezdětného kmotra. Emil se z jedním z nich později setká a v průběhu rozhovoru pochopí, že jeho otec byl homosexuál. V padesátých letech v konzervativním Švýcarsku ho rodiče nechali hospitalizovat na psychiatrii, aby ho doktoři „dali do pořádku“.

Po Emilově návratu domů se děj románu přesune do minulosti a vypravěčem se stane Emilův stejnojmenný otec. Ocitáme se v konzervativním Švýcarsku 50. let, kde homosexuální učitel – to bylo povolání Emilova otce – je ve společnosti nepřijatelný. Pokouší se přizpůsobit se, dokonce se ožení, čekají rodinu. Přes veškerou snahu není schopen žít ani pro forma a pro veřejnost v takzvaném „normálním svazku“. Jsme svědky milostného vztahu dvou mladých mužů, který je už od začátku bezvýchodný, beznadějný a musí nutně končit katastrofou. Spáchají sebevraždu společně. Téměř dvacet let poté je Emilova matka konečně ochotna o tom se synem otevřeně mluvit. Je již léta vdaná za jiného muže a tuto „ponižující a trapnou událost“ svého mládí úmyslně vytěsňovala.

Je až neuvěřitelné, že před pouhými padesáti lety byla situace pro homosexuální partnery ve středu kulturní Evropy tak tragická, až středověká. V dnešní době, kdy jsou téměř v celé Evropě tyto naprosto přirozené svazky legalizovány, kdy homosexuální partneři uzavírají sňatky, adoptují děti, působí ve vysokých veřejných a politických funkcích – je to opravdu těžko pochopitelné.

Přestože Sulzer píše decentně až zdrženlivě, působí na nás jeho příběh silou řecké tragédie. Je to příběh muže, který se měl narodit o padesát let později. Jeho syn to chápe.

Alain Claude Sulzer: Zur falschen Zeit. Nakladatelství Galiani, Berlin 2010. 229 stran.