Íránský filmař Jafar Panahi ve vězení

Pravda je jako zrcadlo, které spadlo na zem a rozbilo se na tisíc kousků. Člověk, který bude přistupovat k arabské kultuře či dokonce k islámu bez předsudků, je s to najít řadu pokladů i moudrosti. Nejinak tomu je i s íránskou kinematografií, která se v jakémsi trpěném azylu jinak nepřejícího a represivního režimu vyvinula v poetický film plný jinotajů. Stará anekdota říká, že někteří íránští filmaři dovedou natočit nádherný film o lásce, aniž by na plátně ukázali krásnou, zamilovanou ženu. Irán to totiž zakazuje. Namísto toho si vystačí s poetickým příběhem o chlapci z horské samoty či o malé dívce hledající ztracenou bankovku.

Jedním z představitelů druhé generace tamní v uvozovkách nové vlny je právě Jafar Panahi, jehož osud pobouřil představitele kultury i filmu po celém světě. Renomovaný tvůrce byl spolu s dalším filmařem Mohammadem Rassoulofem odsouzen na šest let do vězení. Soud je shledal vinnými za účast na demonstracích při minulých volbách i propagandou proti republice. Dostali navíc dvacetiletý zákaz pracovat ve filmu. Populistický i dogmatický režim přitvrzuje v době nejistoty svou represi. Zatímco před volbami Ahmadínežád rozdává chudým peníze a plánuje atomové bomby, po volbách se zavírají intelektuálové.

Tvorbu Jafara Panahiho znají dobře i diváci České televize, respektive jejího filmového klubu. Někdejší spolupracovník Abbáse Kiarostamiho čerpá z prózy i z literárních tradic perských autorům povídek 60. let, jakými byli Sadegh Hedayat, Jalal Al-Ahmad či Sadegh Cgubak. Formovala jej ovšem také jeho válečná zkušenost, kdy působil jako frontový kameraman za irácko-iránského konfliktu. V centru zájmu zůstává téma emancipace, ale i lidí na okraji, světa dětí, který nejlépe zrcadlí nespravedlnosti i viny patriarchální společnosti.

V jeho filmech nenajdete opravdu negativní postavu. Bílý balónek z roku 1995 líčí peripetie dvou malých sourozenců, jimž se podařilo přesvědčit mámu, aby jim dala poslední peníze na nákup vytoužené rybky. Jenže jaké neštěstí, když po cestě bankovku vytrousí, zoufalé děti se musejí vrátit ji hledat. Tahle anekdotická kompozice načrtává strhující obraz dospívání, ale i soudobé společnosti se všemi jejími typy, tématy a sociálními problémy.

Příběhy hned několika žen z dnešního Teheránu líčil Panahi v mistrném filmu Kruh (2003), který svou vyprávěcí strukturou přibližuje jejich bezvýchodnou životní situaci. Manželka přichází na potrat, neboť se neodvažuje manželovi přiznat, že čeká holčičku – nikoliv kluka. Imigrantka se pokouší zoufale udat své dítě, které sama nedovede uživit. Mimořádná je scéna z antonu, kde se nechává namalovaná žena mlčky šikanovat od policajta.

Současný útok režimu na Panahiho, na kinematografii je skandální. Snad příznačně poslední autorův film Offside líčí peripetie mladých holek, které se snaží v přestrojení za muže propašovat na fotbalový stadión, kam jinak nesmějí. Člověk nad tím kroutil hlavou. Jak je ten zdeformovaný islámský režim, který sní o návratu do středověku stejně tak krutý, jako vypadá nepochopitelný.