Německý román Věž o totalitní minulosti ožívá na divadelní scéně

Kdo zvládl prvních 150 stran, ten už nebude chtít opustit cizí, fascinující umělecký svět „Bílého jelena", vilové čtvrti Drážďan na úpatí Labe, obklopené vinicemi, s romantickým pohledem na řeknu. Tam Uwe Tellkamp zasadil děj své knihy, na předměstí, kde akademici hledají únik před honeckerovským režimem, kde oživují dávné rituály, slaví předválečnou dobu a romantiku, kde dbají na komunismem potlačené společenské konvence, aby se alespoň v myšlenkách vymezili systému. 970 stran velkolepého románu vypráví o posledních sedmi letech reálně existujícího socializmu, je plný excentrických metafor, mistrovského umění větné stavby.

Kniha Uwe Tellkampa, za kterou na frankfurtském veletrhu obdržel Německou knižní cenu, je kritickým i sebekritickým pohledem na společnost osmdesátých let, jednak na tehdejší nomenklaturu, jednak na lidi, kteří se pokoušeli držet zpátky, prokličkovat nebo si vytvořit svůj vlastní svět. Protože žádné osobní rozhodování se neobešlo bez zásahu státní moci. Časová osa obsáhne sedm let, začíná 10. listopadem 1981 a končí 9. listopadu 1989, což je období od Brežněvovy smrti až po pád berlínské zdi. Román je svědectvím o zániku jednoho společenského systému a vnitřním konfliktu hlavních postav – rezignovat nebo se vzepřít.

Jedna z nejčtenějších německých knih se nyní dočkala také divadelního zpracování, což byl pro tvůrce nesnadný oříšek, přetavit téměř tisíc stran románu do tříhodinového představení. Po úspěšném uvedení hry Věž na scéně drážďanského divadla nastudovali adaptaci románu také herci ve Wiesbadenu.

Tellkamp se do Drážďan vrátil nejenom fyzicky, opět bydlí ve čtvrti, kde kdysi jako devítiletý kluk žil s rodiči a bratrem, s výhledem na Labe a proslulý most Blaues Wunder, Modrý zázrak. Do Florencie na Labi se vrací také ve svém novém románu „Lanovka", který se odehrává opět na drážďanském předměstí. Kniha je kombinací osobních vzpomínek a jakéhosi průvodce městem. Původně to měl být krátký cestopis pro speciální řadu vydavatelství Suhrkamp, zrodilo se ale něco jiného, mnohem většího a osobnějšího. Tellkamp se zabývá rodištěm, vypráví, vzpomíná, srovnává, aktuální poznatky po svém nedávném návratu do Drážďan konfrontuje s minulostí, která se prolíná s dneškem. Právě to je hlavní princip díla, podobně jako visutá dráha nad Labem, vznášet se mezi časem a prostorem. Přítomnost je pro autora spíše podnětem ohlédnout se do minulosti, jak vlastní, tak i té drážďanské.