Moje štěstí, filmové svědectví o východoevropském prostoru

Pochopit východ lze ve vlaku. Kupte si lístek z Prahy do Moskvy a dále, abyste podnikli malou cestu v uvozovkách do srdce temnoty minulosti. Uvidíte, že na Slovensku budou vlaky už špinavější, na Ukrajině plné opilců. V Rusku bude táhnout už z průvodčího. Dost možná si sám přihnete, abyste to vydržel. Původně dokumentarista Sergej Loznica líčí příběhy putování širou východní krajinou, v níž se odráží stejně velká beznaděj i nepochopitelná krutost. Všichni bojují o holé přežití, možné je i to nemožné – a hlavně se všechno opakuje v časových cyklech.

Za války sledujeme osudy navrátilce z německého zajetí, který vypráví na nádraží náhodnému vojákovi o svých útrapách. Když přijede vlak, ten jej nechá z ničeho nic zatknout vojenskou policií, aby si mohl vzít zajatcův drahý kožich. V jiné části této mozaiky příběhů zaklepou dva osamělí a vyhladovělí vojáci večer na dveře vesnické samoty, aby poprosili o jídlo a přespání. Když se ráno probudí, zavraždí jak majitele, tak i jeho několikaměsíčního syna.

Za filmem cítíme nejen vliv Franze Kafky, filmařského etnografa, ale i velkého básníka lidského údělu. Skoro bychom řekli, že hrané pasáže nedosahují takové síly a přesvědčivosti jako dokumentární, autentické záběry, sledující například cestu řidiče Georgiho s náklaďákem. Když se v noci ztratí a sjede z cesty, je vzápětí přepaden třemi otrapy, kteří vyhlížejí bohatství. Jenže v pytlech na korbě je pouze mouka, s níž si nikdo z nich neví rady. Takže se zase seberou a jdou čekat dál na další příležitost jak někoho obrat. Snad budou mít v tom zapadlém kraji příště více štěstí.

Přiznám se, že z toho filmu mrazí. Člověk se ptá sám sebe, jak by to vypadalo, kdyby některý náš režisér posadil obyčejného chlapa do náklaďáku a nechal jej projet republiku. Do jaké míry se pod naším západním kapitalismem skrývají manýry sovětského socialismu. Jako je policejní šikana, arogance, naprostý rozpad společnosti, která ztratila smysl pro solidaritu či soucit. Všudypřítomný pocit lhostejnosti, pohodlné bezmoci. Stačí si sednout a čekat, jak to všechno dopadne.

Při projekci jsem myslel ještě na jednu věc. V zanedbaných, zničených vesnicích se vám všechno zdá ošklivé. Máte pocit, jako by tam už nic nemohlo ani vyrůst. To hezké stačili dávno zničit, neboť krása a nevinnost v takovém místě provokuje. Všichni psi ji mají chuť poštěkat, pomluvit, zardousit, neboť nedovedou připustit, aby cosi půvabného vedle nich existovalo. V Loznicově filmu se zdá, že lidé ničí už zcela bez důvodu. Udeří návštěvníka zezadu do hlavy, policajti vás okradou o všechny peníze, osamělého jedince zbije parta na nádraží. Ovšem kdybyste se jich zeptali, nebudou vědět proč.