David a Goliáš, Národní divadlo

Režisér Ladislav Smoček nastudoval předvolební frašku Václava Štecha David a Goliáš, napsanou roku 1915, už před pěti lety v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Nynější podoba v Národním divadle se s plzeňskou verzí téměř shoduje ve výtvarném řešení scény Karlem Glogrem, vklad kostýmní návrhářky Šárky Hejnové však přináší do pražské inscenace nové prvky a herecké kreace pochopitelně podtrhují v jednotlivých rolích trochu jiné charakterové vlastnosti a dispozice. Také důmyslně budované situace a některé rafinované gagy odlišují pražskou inscenaci od plzeňské, která byla ovšem úspěšnou a stylově čistou komedií. Také pražské provedení bude myslím znamenat zábavu akceptovatelnou širokým spektrem publika, provedenou ovšem s jemným vkusem a na špičkové úrovni. Jenom mám dojem, že v Plzni víc fungoval humor, týkající se politických čachrů, zatímco na jevišti Stavovského divadla stojí v popředí šťavnatost milostných zápletek a ty volební se k nim přidávají. Bude to možná také tím, že politika jako taková nás dnes už vzrušuje o něco méně.

Základní zápletka vydařené komedie se týká realizace milostných záměrů slečny Pepičky, jejíž otec kandiduje za drobné živnostníky do zastupitelstva pražské radnice proti bohatému komerčnímu radovi. Právě o jeho syna však Pepička stojí a svůj záměr dovede do vítězného konce, přičemž musí svůj důvtip nasadit nejenom v milostné taktice, ale i v úspěšném pokusu o sblížení obou rodin, což se zpočátku jeví jako neuskutečnitelná idea. Fabulí míchají i svůdná operetní umělkyně, nesmělý student práv a několik politických aktivistů a intrikánů. Inscenace nabízí řadu pěkných hereckých příležitostí a pod invenční Smočkovou taktovkou se urodilo několik pozoruhodných výkonů, ale také herci v menších partech dobře plní své úkoly. Pepičce vdechla Petra Špalková nakažlivou energii a její aktivita dynamizuje jevištní dění. Nezaostává za ní ovšem Jan Dolanský v roli mladíka, na něhož má ona políčeno. S gestickou i hlasovou rozverností vykresluje Dolanský chlapíka poněkud překotného ve své erotické rozdychtěnosti. Za zmínku stojí i oba otcové, političtí rivalové, Václav Postránecký a Vladislav Beneš karikují jejich ješitnost kromě standardních hereckých prostředků i dovádivými krokovými variacemi. Vydařily se i matinky, jedna poněkud generálská v interpretaci Evy Salzmannové, i ta druhá permanentně ustaraná, kterou ztvárnila Táňa Medvecká. Z mimořádných výkonů připomeňme ještě Františka Němce v roli oportunního volebního manažera, neodolatelný je především v situaci, kdy jednomu z kandidátů naznačuje, že má dostat dobře zaplaceno a potencionální plátce to nechce pochopit. Inscenaci vyšperkovala řada vydařených a z logiky hry vyplývajících mizanscén, hemžení našich předků, kteří jsou ovšem zároveň našimi současníky, je pojednáno s velkou nadsázkou. Půvab inscenaci dodává i zastaralá Štechova čeština, účinná například ve scénách, kdy si budoucí milenci komplikovaně onikají, pak se však na sebe vrhnou s přímočarostí mládeže těchto dní. Parodický rozměr volebních hrátek podtrhuje i citace z pochodu Josefa Suka V nový život.