Miroslav Bambušek: Na Fidela mi nesahej!

Koncem minulého týdne měla v galerijním prostoru NOD premiéru autorská inscenace Miroslava Bambuška - Na Fidela mi nesahej!

Tuto inscenaci můžeme zařadit do současné interpretace politických témat, kterými se Bambušek autorsky i režisérsky zabýval již v projektu Perzekuce.cz, realizovaném v divadle La Fabrika v industriálním prostoru staré slévárny v Holešovicích. Představení Na Fidela mi nesahej je hrou ve hře. Kubánský ostrov Svobody je vykreslen prostředím blázince se všemi totalitními vztahy, které k blázinci patří. Interní řád komunity se dá aplikovat na jakýkoli uzavřený systém diverzního obsahu i rozsahu: léčebna, lázně, vězení, armádní sbor, komunismus.

Na ostrově Svobody se děje všechno, co se dá dělat kolektivně: sport, rvačky, výslechy, mučení, tanec, zpěv, oslavy. Autentická hudba prolíná s nahrávkami projevů Ernesta Gevary a padre comandante Fidela Castra. Komentátor fotbalového zápasu volá jménem vůdce kubánské revoluce. Vůdci jsou také součástí týmu, součástí komunity, která je nakonec zlikviduje. Ubije, popraví. Stejným způsobem komentátor popisuje střet demonstrantů s policií.

Při přípravě inscenace Bambušek studoval historické souvislosti i jednotlivé osobnosti vůdců, inspiroval se dobovými dokumenty projevů a interních hlášení. V audiovizuální rovině představení - v projekci i zvuku - dochází ke zpřítomnění nadčasové expresivity fanatismu. Rovina vyprávění je lidská a osobní. Popisuje násilí a manipulaci, slídilství, perverzi a strach, které se přelévají z jednotlivce na dav, rozdělují se do skupinek, bojují proti sobě muž proti muži, tři proti jednomu, všichni proti všem.

V dialozích mezi jednotlivými postavami je lidství redukováno na animální rovinu právě kvůli stresu, který vyvolává strach o přežití. Koláží obrazů, akcí a her prochází Kurti -bezpohlavní bytost dohlížející a trestající, vykonavatel i nařizovatel. V polovině devadesátých let přijel do divadla Archa legendární taneční soubor DV8 a prezentoval se podobnou vizualitou i narativitou. Nadčasově kladená otázka po umístění zranitelného lidského těla do krutého prostoru vztahů a pravidel se může stát předmětem umění politického stejně jako akčního, happeningu nebo románové literatury a schéma vyprávění bude vždycky stejné. Důležitá je pak rozmanitost vizuálního vyjádření. Herci Bambuškova performačního týmu jsou typově naprosto odlišní jeden od druhého a vytvářejí tak vzorek společnosti. V rámci hry se každý vzdává své osobitosti, oblékne si teplákovou soupravu nebo se muži nasoukají bez spodního prádla do dívčích šatů a tančí. Také se všichni chytnou za ruce a deklamujíc hesla revoluce, bojí se překročit práh do tmy. Fotbal nahých hráčů je symbolem klučičích her stejně jako řvaní hesel, plivání na ostatní a házení hlíny. Jeden zvlášť slaboučký, nepatrně vyhlížející chlapeček říká bachařce Kurti: Já bych si přála, abyste byla šťastná.

Typově naprosto odlišní herci jsou přehlídkou mužských typů a těl - vzorkem společnosti. Postavy se vzdávají své osobitosti a oblékají se do teplákových souprav. V zadní části scény stojí ve tmě lednice jako rozsvícený oltář s portrétem kolorovaného vůdce ve stylu Warholovy Marylin. Každý kdo tam přijde, poklekne před kusem syrového masa a má splněno.

Příběh her na ostrově Svobody, to je sled slavnostních obřadů, osobních i kontaktních rituálů, davových a mystérií. Zrůdnost komunity se stupňuje, s dějem příběhu který neplyne, je beze smyslu a vystupuje z něj pouze násilí a šílenství, protože jakákoli komunita a rovnost je udržitelná pouze beze smyslu a násilím.