Daniel Besse: Ředitelé

Divadlo Na zábradlí představilo v české premiéře současného francouzského autora Daniela Besseho, který za svou hru Ředitelé dostal v roce 2001 prestižní cenu Moliére.

Dramatik, herec a režisér - si zřejmě uznání vysloužil tím, že nechal diváky nahlédnout do světa špičkových profesionálních manažerů, kteří pracují v atraktivním a především lukrativním oboru - zbrojním průmyslu. A svět managementu se neobejde bez médií, a to ani v případě přísně tajných projektů. Mediální odezva je součástí růstu profesionální kariéry a pouze v této vzájemné symbióze následuje patřičný úspěch. I když volba firmy naléhavě nabízí otázku osobní zodpovědnosti za produkty, které znamenají smrt a zkázu, do popředí ve hře více vystupují osobní příběhy šesti hlavních aktérů, kteří intrikují, manipulují, jsou sami manipulováni, zažívají hvězdné vzestupy i kruté pády. Sám Besse přirovnává zákulisní boje manažerů k shakespearovským zápasům o moc. Jeho moderní pseudohrdinové sice nemají ruce od krve, ale také jim chybí jakákoli vize , která by překročila meze vlastního sebeuspokojení. Pokud se zde přece jen objevují aktualizující asociace, navěsil je sem poněkud zvnějšku autor, který neváhal vytáhnout na světlo i bolavý bod francouzské historie, Dreyfusovu aféru. Paralela s tématem je ovšem vedena hodně násilně a ve výsledku má asi stejnou kvalitu jako příjmení postav, která jsou ve skutečnosti názvy stanic pražského metra - od Anděla po Vyšehrad. Podobně jako většina francouzských her, které se mohou cenou Moliéra pyšnit, je i Besseho drama založeno především na obratném dialogu spojujícím lehce intelektuální konverzaci s groteskními prvky. Vychází tak z dlouholeté domácí tradice, která u nás chybí. Režisérka a překladatelka hry Mária Záchenská také vsadila na slovo, ale zvolila určitou stylizaci, která využívá herecké zkratky k výrazné charakterizaci postav. Ředitelé se odehrávají v indiferentním a poněkud aseptickém prostoru, kde i realistický detail nepůsobí reálně. Například viceprezident Vyšehrad s gustem popíjí zářivě modré víno, které zároveň představuje znak určité mocenské hierarchie ve firmě. Besse nenapsal žádné psychologické portréty, ale místy až příliš průhledné typy omezených manažerů, které do jisté míry svádějí ke karikování . Na zábradlí se tomuto nebezpečí bohužel nedokázali vždycky vyhnout. Nejvíce postižen byl viceprezident Vyšehrad, kterého Miloš Mejzlík sice vybavil komickým hedonismem, ale také zbytečnou šantalovskou přízemností, která tohoto bezskrupulózního firemního vládce zbavuje věrohodnosti. Také Natálie Drabiščáková vytvořila už stereotypní , schematickou podobu povrchní investigativní novinářky, která v různých textech a kostýmech prochází pražskými / a zřejmě i mimopražskými/scénami, jako by to s rolí médií v současném světě bylo opravdu tak jednoduché. Příliš přímočaře hraje David Švehlík Petra Anděla, který se stane obětí pomluv a nakonec svůj pád neunese. Větší důraz na tragikomickou stránku této role by možná více otevřelo výše zmíněnou otázku svědomí , kterou právě Anděl chce naivně řešit adopcí balkánské holčičky. Proti tomu Igor Chmela představil svého Jana Florence jako machistického erotomana, ale při vší nesnesitelnosti také jako člověka ještě schopného nějaké emoce. Filip Můstek Josefa Poláška je naopak pouze schopným manipulátorem, který vystačí s několika opakovanými frázemi a stále stejnými postupy. Proto se jediný vyšvihne až na vrchol. Typický příklad toho, že není třeba dobře pracovat a něco vědět, ale umět ty správné způsoby, jak se prosadit.