Na zámku ve Žďáru nad Sázavou se bude tančit, začíná festival KoresponDance

Spojení pohybu a scénografie, architektury a tance je podle zakladatelky KoresponDance Marie Kinsky součástí filozofie celého festivalu, který hledá nové netradiční pohledy na tanec a pohybové umění: „Principy vizuálního a pohybového umění se vzájemně obohacují. A tím umožňují lepší porozumění lidem, kteří nejsou zvyklí na současný tanec. I když i ten jako celé současné umění se nejprve vnímá a pak teprve analyzuje.“

Cílem festivalu Korespondance není jen představovat zajímavé tvůrce

Jednou z letošních novinek je také umožnit výměnu zkušeností mezi mladými choreografy z různých zemí světa. Z celého světa jich přijalo pozvání čtrnáct, říká spoluorganizátorka Lenka Flory: „Bude tam choreograf z Venezuely, Mexika a dva z USA, zbytek z Evropy. Budou spolu tři dni spolupracovat, přijede se na ně podívat pět profesionálů, kteří jim dají možnost dál práci rozvíjet nebo někde uvést. Je to velká novinka festivalu, jsem na tato nová setkání zvědavá.“

Během tří dnů představí festival tanečníky a choreografy ze čtrnácti zemí světa. Jedním z choreografů, kteří na Korespondance do Žďáru nad Sázavou přijedou, je i Španěl Jordi Galí. Přivezl dvě představení – Inscenaci Nebe uvedl už koncem června na Zámku Troja jako pražskou předehru festivalu KoresponDance a v sobotu uvidí diváci jeho projekt T, v kterém zkoumá vztah mezi tělem a předměty, jako je dřevěný trám, kámen nebo pneumatika.

Proč se ve své taneční tvorbě zaměřujete na práci s objekty?

Jordi Galí: Přicházelo to velmi pozvolna. S tancem jsem začínal jako dítě v šesti letech. Potom jsem absolvoval konzervatoř, začal se věnovat tanci profesionálně a najednou jsem si uvědomil, že nevím, jak svoje tělo používat. Byl jsem příliš zaměstnaný sám sebou. Když jsem ale začal pracovat s objekty, zjistil jsem, že dokážu získat od sebe určitý odstup. Pohled z vnějšku. Začalo to tedy intuitivně a postupně se to stalo komplexní záležitostí. Na počátku šlo víc o tvoření objektů a jejich spojování, později, v průběhu let jsem začal vytvářet architektonické prostory. V posledním představení, které vzniklo loni v létě, pracujeme s osmi tisíci metry provazu. Z nich vytváříme velký prostor dvanáct metrů vysoký a dvacet metrů široký.

Byl jste ovlivněn nějakými konkrétními architektonickými díly nebo prostředím, kde žijete?

španělský tanečník Jordi Galí |foto: Jordi Galí

Ani ne. Je to spíš o dělání architektury. Jak prostřednictvím pohybu, choreografické práce, například s provazy, které nějak propojujeme, začíná něco vznikat. Něco, co můžou vidět i diváci.

Dozvěděl jste se při tomto způsobu práce něco nového o svém těle, o pohybu jako takovém?

Ano, ten hlavní smysl spočíval v tom, že jsem se zbavoval věci, které jsem znal. Jako tanečník jsem prošel tréninkem klasického baletu i moderny. Díky objektu jsem se dokázal od všech těch informací oprostit a vrátit se k něčemu prostšímu, k tělu, které pracuje.

Do České republiky jste přivezl dvě svoje starší představení – Nebe a T. Jak vznikala?

T je starší, pochází z roku 2008. Je to taková hra s rovnováhou. Hledání rovnováhy těla i objektů. Těla na vrcholu různých objektů. Kdežto Nebe je snaha vyzdvihnout co nejvýše konstrukci z kmenů tím nejjednodušším způsobem.

Španělský tanečník Jordi Galí zkoumá vztahy mezi tělem a předměty, ať je to trám, kámen, štafle nebo pneumatika od auta. Zajímá ho prostor, v němž se tanec propojuje s artistikou a v němž lze z jednoduchých předmětů poskládat na jevišti důmyslnou architekturu, v němž lze předměty dokonce roztančit. Tanečník využívá balanc, protichůdné síly a dynamický vztah různorodých materiálů. S jejich pomocí zkoumá pohyb a čas. Zvukový doprovod představení s nádechem „do it yourself“ estetiky zajišťují důmyslně sestavená kola bicyklů.

Čeho byste se rád dobral? Kladete si stále náročnější cíle?

Každé nové představení je další výzvou. T a Nebe jsem vytvořil v letech 2008 a 2010. Potom jsem objevil možnosti monumentálních konstrukcí. V roce 2012 vzniklo představení Abscisse, které jsem představil loni ve Žďáru. Je to trio. Pak vzniklo Maubaum, na kterém pracuje pět performerů a trvá celkem tři hodiny. Po těch třech hodinách vznikne architektonické dílo, které si mohou diváci prohlédnout zvenku i zevnitř. Pokaždé se snažím dostat dál a prostřednictvím své práce objevovat stále nové věci.

Není vám líto, že ty velkolepé konstrukce jsou jen dočasně, že nezůstanou natrvalo?

Proto vždycky říkám, že jsem tanečník a že pracuju s tělem. Tanec trvá, dokud tančíte. Jakmile přestanete, tanec zmizí. A totéž platí pro objekty.