Astvacaturov trojjediný. Čtenářovo setkání s petrohradským filologem vně i uvnitř románu

Plody současné ruské beletrie u nás jistě nepatří právě k nejvyhledávanějším překladovým titulům, což lze s ohledem na dosud živé obrazy předlistopadových poměrů vcelku pochopit. Kromě starých klasiků jsou bráni na milost především autoři, kteří ve svých dílech sovětský režim a jeho dědictví nahlížejí s výrazným kritickým odstupem (za všechny jmenujme alespoň u nás hojně vydávaného Vladimira Sorokina). Ruská literární scéna posledních let však nabízí celou řadu děl, která sice nemají potřebu nemilosrdně účtovat s minulostí a jejichž autorům se nevedlo špatně před rozpadem Sovětského svazu ani po něm, ale která přesto stojí za pozornost.

Mezi taková díla lze počítat i román Lidé v nahotě z roku 2009, dosti pozdní a mimořádně úspěšný debut ruského filologa a spisovatele Andreje Alexejeviče Astvacaturova (nar. 1969). Uznávaný akademik a odborník na anglo-americkou literaturu, který pochází z petrohradské rodiny židovských intelektuálů, vydal svou prozaickou prvotinu na prahu čtyřicítky a o dva roky později na ni volně navázal románem Skunskamera, jehož název by se dal volně přeložit jako Oblbárium.

Není kapitola jako kapitolaRomán Lidé v nahotě, který do češtiny převedla Olga Pavlova, je dílem ryze postmoderním, mezi jehož stěžejní rysy patří vedle autobiografičnosti formální i žánrová rozmanitost a výrazná metatextovost. Přestože však této próze nemůžeme upřít hravost, barvitost ani humor, ve výsledku tvoří celek poněkud nesourodý a co do čtivosti jejích dvou částí, ba i jednotlivých kapitol, trochu nevyrovnaný.

Zatímco první část knihy tvoří mozaika převážně dětských vzpomínek hlavního hrdiny, nesoucího autorovo jméno, v části druhé už nad vlastním příběhem nabývá pozvolna vrchu dialog (jistěže fiktivního) autora se čtenářem a jeho vyprávění tematizující samotný vznik přítomného textu.

Klukovská dobrodružství, školní eskapády a rodinné příhody malého Andreje jsou sice zasazeny do kulis Sovětského svazu a chlapcova rodného Leningradu, ale vyjma několika zmínek o některých absurdních stránkách zobrazované doby se dotyčné vyprávění nese v tónu převážně apolitickém. Na tom ostatně mnoho nezmění ani hrdinovo dospění a příchod na univerzitu, kdy se dostává ke slovu autorova nejsilnější zbraň – zasvěcené a nikterak lichotivé líčení akademického prostředí.

Andrej Astvacaturov: Lidé v nahotě (obálka knihy) |foto: Nakladatelství Plus

Autor v sobě nezapře filologaPo studiích začíná románový Andrej Astvacaturov, prototyp neprůbojného intelektuála, vyučovat literaturu na Filologické fakultě Leningradské (později Petrohradské) státní univerzity a tehdy se dotyčná figura s konečnou platností stává středobodem i pojítkem jednotlivých dějových linií a tematických vrstev Lidí v nahotě. Pomalu mizí hranice mezi hlavním hrdinou a fiktivním autorem přítomného textu, nemluvě o prohlubující se autobiografičnosti, a ironické portréty přízemních akademiků a bohémských umělců se stávají součástí jediného panoramatického obrazu novodobé ruské inteligence.

Z hlediska tematicko-motivického plánu pak celé dílo zastřešuje téma geneze přítomné prózy a literárního díla vůbec. To však autorovi neslouží pouze k postmodernou tolik oblíbenému navozování iluze, že jsme čtenáři právě se rodícího textu a že se stáváme autorovými důvěrníky v otázkách dalšího vývoje příběhu, nakládání s postavami apod. Astvacaturov do hry vtahuje také širší literární kontext – hrdinova konfrontace s nakladatelskou redaktorkou otevírá prostor úvahám nad soudobou čtenářskou poptávkou či rozdílností autorů moskevských a petrohradských.

Poklidná literární plavba směr PetrohradSpisovatelova reflexe v knize pojednávaných témat sice nepostrádá kritický osten a břitký vtip, jako celek ovšem román nemá příliš ostré hrany a samotný příběh vlastně nenabízí ani mnoho dramatických zvratů. Při vší své na odiv vystavované postmodernosti tak vcelku nekomplikovaní Lidé v nahotě postrádají jeden z klíčových rysů postmoderní literatury, a sice ambivalentnost, víceznačnost, což také může být jedním z důvodů jejich nemalého čtenářského ohlasu.

Záleží pak spíše na typu čtenáře, uspokojí-li ho poměrně svižné a zábavné vyprávění, připomínající lehce splavnou a nepříliš hlubokou řeku s množstvím vedlejších ramen, kde se na hladině co chvíli odráží potměšilý autorův obličej. Podobnost s řekou Něvou ústící právě v Petrohradu ostatně nemusí být náhodná a sebejistý debutant Astvacaturov coby průvodce touto kulturní metropolí není vůbec špatnou volbou.