„Promiňte, já jsem nevěděl.“ Apokalypsa v blechárně, marnost nad marnost a živoucí výčitka Schmürz

Hrací plochu, na které leží převrácený stůl a pár židlí v hromadě dalšího harampádí a smetí, po stranách i vzadu lemují vysoké zdi pokryté potrhanými šedivými tapetami. V každé stěně bez oken jsou jedny velké, značně oprýskané dveře. Na začátku představení se po setmění ozve drásavý hluk, po nasvícení scény dovnitř zpustlé a zchátralé místnosti vchází Otec s dvěma kufry v rukou, jeho žena Anna s dalším zavazadlem, jejich dcera Zenóbie s velkou molitanovou matrací, a služka Husa s několika kusy kuchyňského náčiní.

V zadním koutě místnosti se pohne cosi, co vypadá jako balík starých hadrů převázaný šňůrou Nicméně je to podivná bytost s hlavou a rukama v obvazech, a další obvazy je vidět pod roztrhaným oděvem na prsou i na nohou. Z programu k inscenaci se diváci dozvědí, že tato němá postava se jmenuje Schmürz. Je to jakýsi otloukánek, kterého každý občas uhodí, nebo s ním praští o zem, či dokonce přitluče jeho ruku hřebíkem ke stěně.

Během několika následujících okamžiků je zřejmé, že rodina i se služkou před něčím utíká, a to něco je onen drásavý zvuk, který všechny v domě, ve kterém bydlí, žene vždy do vyššího patra, a zároveň do stále se zmenšujících a nuznějších bytů. Po každém přestěhování se také počet členů rodiny zmenšuje. Ve vzájemné komunikaci si ženy neustále stěžují, že všechno je horší a horší, otec manželku i dceru utěšuje slovy, že druzí jsou na tom ještě mnohem hůř. V jedné chvíli vchází na scénu Soused, aby potvrdil, že i on a jeho syn mají podobný osud. V závěru zůstává na jevišti jen samotný otec, aby s pohledem vzhůru k světelnému bodu uprostřed stropu pronesl svoji poslední větu: „Promiňte, já jsem nevěděl.“

Boris Vian: Budovatelé říše (plakát představení) |foto: Komorní scéna Aréna

Otce hraje Vladislav Georgiev jako naivního optimistu neschopného vidět realitu. Matka v podání Aleny Sasínové-Polarczyk je utrápenou ženou, která nechápe, proč má tak zničený život. Jejich dcera Zenóbie v podání Zuzany Truplovémá lidsky blíže ke služce než k rodičům, opakovaně naříká, že kdysi měla svůj vlastní pokoj, a rodičům je očividně na obtíž. Služka Husa, kterou hraje Tereza Cisovská, bezduše plní rozkazy a připravuje jídlo, a pak zničeho nic zmizí. Soused Alberta Čuby se snaží situaci zlehčovat, ironicky komentuje chování dcery i nabídky otce ke spojení Zenóbie s jeho synem.

Schmürze hraje Šimon Krupa. Jeho Schmürz není jen otloukánkem, ale také živoucí výčitkou. Inscenátoři této postavy zároveň využili k vyslovení jediné naděje: pouze dcera Zenóbie odmítá ulevit si úderem do jeho zbědovaného těla. Lze to vykládat jako naději, že přicházející generace v sobě snad najde o něco víc lidskosti. To, že Schmürz je živá bytost a ne pouhá neživá věc, je zároveň upozorněním na bezohlednost, se kterou si lidstvo řeší vlastní problémy bez ohledu na ostatní.

Boris Vian: Budovatelé říše (Šimon Krupa) |foto: Komorní scéna Aréna

Vianův text dovoluje různý výklad Ostravští inscenátoři se soustředili na jeho existenciální rovinu. Drásavý zvuk ženoucí lidi stále dál lze číst jako vnitřní nutkání a touhu po změně, která však přináší jen zmenšující se prostor pro existenci. Celek je metaforickým pojmenováním marnosti existence člověka postrádajícího minimum tvůrčích schopností. Je také konstatováním faktu, že před sebou samotným nikdo nikam neuteče. Vše je pouze marnost nad marnost. Z představení Budovatelů říše v Komorní scéně Aréna je možné odcházet v depresi nad zbytečností všeho snažení, nebo naopak se zjištěním, že svůj vlastní život si každý může naplnit smyslem, kterým je tvorba a snaha o poznání a vědění. Potěšující je skutečnost, že i tak náročný titul je nejen díky výborným hereckým výkonům všech účinkujících publikem odměněn dlouhým potleskem.