Čtvero podob Elišky Krásnohorské ve světle dobových polemik

Pátým svazkem ediční řady s názvem Antologie, kterou vydává Institut pro studium literatury, se koncem minulého roku stalo Čtení o Elišce Krásnohorské. Podtitul „V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu“ dává tušit, s jakým záměrem k přítomné antologii přistupovala její editorka, literární historička Libuše Heczková, působící v Ústavu české literatury a komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Docentka Heczková se o příběh spisovatelky Alžběty Pechové alias Elišky Krásnohorské zajímá již řadu let, a jak sama podotýká, je pro ni stále nadmíru živý právě kvůli polemikám, bojům a kritickým diskuzím, které jej od samého začátku provázely. Krásnohorské už ostatně věnovala nejednu studii a rovněž podstatnou část své monografie Píšící Minervy, pojednávající o vybraných kapitolách z dějin české literární kritiky.

Eliška Krásnohorská dnes patří nejen do kánonu naší literatury, ale její jméno je nesmazatelně vepsáno též do dějin české hudby, umělecké kritiky nebo ženského emancipačního hnutí. Slečna Krásnohorská, jak ji titulovali mnozí její současníci (tedy pokud v zápalu boje nesáhli po nějakém horším přízvisku), se sice netěšila dobrému zdraví, což jí také nejspíše zabránilo poznat štěstí rodinného života, ale svou činorodostí a pílí zastínila většinu svých souputnic. Básnířka, prozaička, dramatička, překladatelka, libretistka, autorka knih pro děti a mládež, literární kritička, průkopnice feminismu v Čechách – a později také vděčný terč kritiky i posměchu mnoha mladých českých umělců a intelektuálů, z nichž však ani ten nejneuctivější – svého času například Josef Svatopluk Machar nebo Arne Novák – si nedovolil Krásnohorské upřít výjimečné lidské kvality a neoddiskutovatelné zásluhy.

Od úspěšných libret po čestný doktorátAntologii sestavené Libuší Heczkovou se přitom daří obdivuhodně široké pole spisovatelčiny působnosti doložit a ilustrovat množstvím dobových pramenů. Jejich žánrová skladba je velmi pestrá, nechybí zde recenze, články, polemiky, kritiky ani odborné studie, všechno texty z českého tisku konce 19. a počátku 20. století – kupříkladu Národních listů, Světozoru, Osvěty nebo Lumíra. Vedle úctyhodného počtu oborů a témat, kterých se Krásnohorská svou tvorbou či jinými aktivitami dotkla, si editorčin výběr klade za cíl postihnout i další zajímavé okolnosti někdejšího veřejného působení Elišky Krásnohorské. Za tímto účelem jsou pečlivě vybrané a chronologicky uspořádané texty rozděleny do čtyř časově vymezených oddílů, v nichž se postupně odrážejí čtyři různé podoby Elišky Krásnohorské – úspěšná spisovatelka, bojovná kritička, znevažovaná představitelka starší generace, poctami ověnčená kanonická autorka, – a to i přesto, že sama Krásnohorská není pisatelkou ani jednoho ze zařazených příspěvků.

Čtení o Elišce Krásnohorské |foto: Institut pro studium literatury

Mezi dvěma tucty zastoupených autorů nalezneme kromě řady známých osobností české literatury i množství jmen, která dnešnímu čtenáři mnoho neřeknou. Tím spíše je nutno ocenit přítomnost autorských medailonků, kterých editorka nezřídka využívá k vlastnímu výkladu nebo bližšímu osvětlení obsahu příslušných textů. Podstatné rozšíření či prohloubení čtenářovy představy o významném, byť nelehkém postavení Elišky Krásnohorské v našich dějinách nabízí i druhá stěžejní část knihy, a sice dvojí bibliografie sestavená rovněž docentkou Heczkovou, která se podobně jako samotná antologie snaží v první řadě přiblížit mnohovrstevnatost autorčina veřejného působení.

Z českého Parnasu na pranýř (a zpět)Kniha pochopitelně zachycuje, můžeme-li to tak říci, pouze jednu stranu příběhu o Elišce Krásnohorské. Pozorný čtenář tu přesto může autorčin hlas opakovaně zaslechnout – úryvky z jejích textů uvozují hned několik oddílů knihy, editorka ji vícekrát cituje či parafrázuje v medailoncích jednotlivých autorů a na vybrané pasáže jejích děl mnohdy odkazují i pisatelé zařazených textů. Zmíněnou jednostrannost navíc do značné míry vyvažuje fakt, že editorčin výběr zahrnuje příspěvky jak spisovatelčiných protivníků, tak jejích příznivců. Na každého opovržlivého Arne Nováka či F. X. Šaldu se zde najde uznalý Durdík nebo Hostinský, vedle „neženské ženy“, „orleánské panny“ a strašidla „krásnohorštiny“ se objevuje „jediná česká lyrická básnířka vyššího řádu“.

Čtení o Elišce Krásnohorské tak dává kromě jiného současnému čtenáři pocítit něco z elektrizující atmosféry časopiseckých půtek, které na přelomu 19. a 20. století hýbaly českou uměleckou scénou a společností vůbec. Četba o to poutavější, že kvalitní polemiku je dnes v tuzemských médiích těžko pohledat.