V Ponci se tančí Guide, inscenace o hledání průvodce, které se děje, aniž bychom o tom věděli

„Úplně na začátku mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby měl člověk možnost vrátit čas, nebo nějakou konkrétní situaci v životě a ten moment změnit nebo opravit, kdyby se mohl zachovat jinak. A také, jaké by to bylo, kdyby mohl člověk promluvit se svým starším já a zeptat se ho, jakou cestou se má vydat, jak dopadne. A zároveň, ve chvíli, kdy jsme začali tvořit to představení, tak se nám to začalo vyvíjet tak, že je to pohled staršího člověka zpátky a vyjevit určité smíření s tím, že některé věci prostě změnit nelze,“ říká choreografka Věra Ondrašíková, která během příprav inscenace dokonce uspořádala na toto téma malou anketu.

Tanečník Jaro Ondruš se podílel už na předchozím tanečně audiovizuálním projektu Antikódy. V inscenaci Guide je práce se světlem a technikou mnohem náročnější. Sám pohybem rukou vytváří různé světelné roviny a ovlivňuje tak celkovou vizuální podobu představení.

GUIDE - Věra Ondrašíková a kolektiv |foto: Divadlo Ponec

Detaily a možnost vyjádřit se na malé plošePo pohybové stránce dostal Jaro Ondruš od choreografky Věry Ondrašíkové velkou svobodu. Sám se na mnoha pasážích podílel autorsky, zejména tam, kde pracuje s detailem a rukama vytváří signály inspirované posunkovou řečí: „Já mám hrozně rád práci s detailem, když mám nějaké omezení a co je třeba je možné vyjádřit v nějaké drobnosti.“

Tanečníkovo starší Já v představení ztvárňuje Miloslav Mejlzík. Je to první taneční projekt, na kterém se podílí: „Co se týká tance, tak v mnoha rolích, které jsem hrál, jsem tanec často používal, mám ho rád, ale tato forma je pro mne poprvé a dalo by se říci, že dost pozdě, v pětašedesáti letech.“ I Miloslav Mejzlík se na představení podílel autorsky, spolu s Věrou Ondrašíkovou zvažovali různé možnosti, jak dané téma uchopit.

GUIDE - Věra Ondrašíková a kolektiv |foto: Divadlo Ponec

Protančit se do nitra, ztratit se ve světle...Kombinace pohybu a světla vytváří velmi působivé obrazy, které v divákovi vyvolávají řadu asociací. Světelná plocha se mění v pomyslnou vodní hladinu, do které se tanečník noří jako do svého nitra. Překonává bouře a vlnobití, ztrácí se mezi světlem a stínem a opět nachází cestu k sobě. Propojení tance a světelné techniky by Věra Ondrašíková chtěla posunout ještě dál, k větší dokonalosti.