Ve filmu hrál Paganiniho, v Rudolfinu Brucha. David Garrett s Českou filharmonií a Dvořákova Praha

Houslista David Garret ročně absolvuje desítky koncertů s předními světovými orchestry a zároveň vystupuje s vlastní popovou kapelou. Vyhledávaný houslista se poprvé představil v Praze 17. září. po boku České filharmonie. Rozhodl se zde provést první houslový koncert Maxe Brucha, který nedávno nahrál pro prestižní label Decca.

Bruchův první houslový koncert začal David Garret hrát velice brzy, podobně jako většina houslistů. Ačkoli v repertoáru ho má už velmi dlouho, je pro něj stále dílem plným otazníků a výzev: „Čím důkladněji ho znám, tím víc zjišťuji, že i to, co se na první pohled zdá jednoduché, je ve skutečnosti promyšlené a pro interpreta velice delikátní. Tento koncert jsem nedávno nahrál společně s Izraelskou filharmonií a Zubinem Mehtou, což byli naprosto skvělí partneři. Jsem zvědavý, jak tento koncert vyzní s Českou filharmonií. A moc se na to těším.

Ve světě hudby vás vídáme ve dvou odlišných rolích. Jako virtuózního sólistu vystupujícího po boku prestižních světových orchestrů a zároveň i jako rockovou hvězdu, která pořádá show pro desetitisíce lidí. Která z těchto rolí je vám bližší? Musím říct, že já sám mezi těmito rolemi nevidím žádný rozdíl. Jediné, o co se vždy snažím, je hrát dobrou a kvalitní hudbu. Je jasné, že z pohledu publika se může zdát, že mince má dvě strany. Ale pro mě má hudba jen jednu. Sleduji jen jeden cíl – a tím je zprostředkovat lidem kvalitní produkt. Hudba by měla mluvit sama za sebe, to ostatní není podstatné.

Česká filharmonie |foto: Filip Jandourek

Jako hudebník máte klasický background, ale před několika lety jste se začal intenzivně věnovat i populární hudbě. Co vás vedlo k rozhodnutí založit si kapelu a provádět s ní mainstreamový repertoár? Bylo to celé otázkou vývoje, kterým prochází každý člověk a každý interpret. Já jsem se o popovou hudbu začal zajímat, protože nás obklopuje na každém kroku, je zkrátka všude. Chci být současným umělcem, a tak se snažím neignorovat vlivy, které na nás působí. Když se podívám do historie a zaměřím se na skladatele nebo instrumentalisty, kteří pro mě něco znamenají – ať už je to Fritz Kreisler, George Enescu, ale třeba i klavíristé jako Liszt nebo Chopin – všichni čerpali ze své doby, všichni jí intenzivně vstřebávali a přetvářeli ve svém díle. Myslím, že je to zcela běžná a přirozená věc. A přesně tak je tomu i v mém případě.

V roce 2013 jste ztvárnil hlavní roli v životopisném filmu o houslovém virtuosovi Niccolòvi Paganinim. Jak těžké pro vás bylo stát se na tu chvíli hercem a co vám zkušenost s filmem dala? Nikdy jsem sám sebe nevnímal jako herce. Od začátku jsem ale cítil, že jsem schopný vytvořit Paganiniho portrét. Jednak proto, že sám jsem houslista a jednak proto, že věci, které se děly v jeho životě, se velice podobají mým vlastním zkušenostem. Paganini byl naprosto odevzdaný hudbě, neustále se snažil dosahovat dokonalosti a překonávat sám sebe. Byl to showman a génius, který se vedle ohromné slávy musel vyrovnávat i s kritikou a nepřijetím. Tyto propady zná každý profesionální umělec, každý houslista se s nimi potýká. Důležité je ale zmínit, že na začátku mé práce na filmu stála nabídka tvůrců, abych vytvořil soundtrack.

Jiří Bělohlávek |foto: Petra Hajská

Můžete nám přiblížit vznik oné filmové hudby? K filmu jsem napsal 90 minut autorské hudby. Samozřejmě, že jsme pracovali s Paganiniho houslovými party, ale vytvořili jsme k nim úplně nové orchestrace. Hodně jsem bádal a zjistil jsem, že se nezachovaly žádné Paganiniho orchestrální autografy, což mi přirozeně dalo dost svobody. Společně s mými spolupracovníky jsme chtěli vytvořit velkolepou orchestrální složku, která by se vyrovnala Paganiniho sólovým houslovým partům. To byl můj hlavní cíl.

Co chystáte v nejbližší době? Jaké nahrávky, projekty, koncerty? V tuto chvíli dokončuji šňůru několika vystoupení, která vycházejí z nahrávky Bruchových a Brahmsových koncertů. Bruchův první houslový koncert se například chystám provést ještě v listopadu s Christophem Eschenbachem, kterého si velice vážím, a se kterým se setkám poprvé. Za toto album bych měl také v Německu převzít cenu Echo Classic, která je pro mě ohromnou poctou. Vedle toho se ještě chystám vydat nahrávku se svou vlastní hudbou, kterou jsem nazval Explosive. Kritici asi řeknou, že je to crossover. Ale pro mě je to moje vlastní, originální hudba.