Josefíková si vylomila zuby na molièrovském alexandrinu

Falešný a neupřímný svět, ve kterém žijí postavy hry Misantrop, se ve Švandově divadle odráží ve scénografii Jozefa Cillera. Stěny s českými a francouzskými verši, židle či pojízdný vozík s alkoholem - vše je umělohmotné. Nad tím visí mohutná světelná aparatura, která osvětluje nejen jeviště skutečné, ale i pomyslné. Tedy prostor, na kterém se postavy přetvářejí a pletichaří - každý se dere na světlo. Barevně střídmá scéna i kostýmy, objevují se jen šedá, bílá a černá, odráží přesně naši dobu - je elegantní, zároveň chladná a zploštělá.

Molière: Misantrop (T. Červinek, M. Sedláček, F. Čapka, J. Weiner) |foto: Ivo Dvořák

Na tuto scénu přivádí režisér Brutovský svého misantropa Alcesta v podání Filipa Čapky. Je rozhodnutý bojovat za pravdu, všude s sebou nosí dřevenou židli jako symbol ztracené autenticity. Se svým bojem však nemůže ve falešném světě uspět, od začátku je směšný a nepohodlný, navíc miluje Celimenu, největší koketu ve městě. Valná část příběhu se odehrává v jejím domě, kam na plastikové židle usedají přihlouple se smějící a pitvořící nápadníci, stále se pije alkohol a plastové kelímky jsou po jednom upotřebení zmuchlány a odhozeny.

O pečlivě zabalené dárky nikdo nestojí, beztak mají všichni vše, a důležité je jen to, jak kdo vypadá. Když Celimena v podání Evy Josefíkové poučuje starší konkurentku v lásce o přednostech mládí, stačí jen, aby před ní odhalila štíhlé, mladistvé tělo a spolehlivě ji odzbrojí. Nakonec se sice zdá, že přetvářka bude potrestána, Celimeniny falešné hrátky s nápadníky jsou odhaleny, vítězství pravdy a lásky se však nekoná. Alcest a Celimena už k sobě cestu najít nemohou, cudná Elianta sice manžela získá, ten si ji však odtáhne po zemi bůhvíkam. Zbude jen hořkost a samota, postavy odcházejí do hlediště a mizí v předsálí. Starý sluha stejně jako na počátku inscenace odklízí z jeviště odpadky - vše bude opět čisté a sterilní, připravené pro naše další hrátky...

Molière: Misantrop (M. Sedláček, T. Červinek, E. Josefíková) |foto: Ivo Dvořák

Molièrův Misantrop je vskutku geniální zrcadlo také naší doby a Brutovský ho spolu s dramaturgyní Martinou Kinskou poctivě přečetli. Paradoxem Molièrovy hry v dnešní době je také to, že je ve verších. Můžeme přemýšlet o tom, zda je verš na jevišti dvacátého prvního století něco umělého a strojeného, nebo naopak odrazem ztraceného básnického řemesla a jazykové rozmanitosti, kterou dnešek postrádá.

Ať tak či onak, pro herce představuje verš překážku, kterou buď přeskočí, nebo se o ni zarazí a to do zásadní míry předurčí výsledný výkon. Ve Švandově divadle to dopadlo tak půl na půl. Nejlépe si vede Filip Čapka, jeho Alcest přechází z klidných do rozbouřených poloh, nechybí mu vášeň v lásce i touze tepat do falešného okolí. Přesto ví, že jeho hra je předem prohraná - Čapka často Alcestovo chování ironicky shazuje a paroduje. Přirozeně na scéně působí také Filint Davida Punčocháře a menší, ale důležitá role Arsinoe se povedla Bohdaně Pavlíkové - herečka vytvořila přesný komický typ.

Molière: Misantrop (M. Pospíchal, E. Josefíková, F. Čapka) |foto: Ivo Dvořák

Evě Josefíkové však Celimena nevyšla a je otázkou, zda bylo obsazení pohledné, ale velmi mladé herečky správným tahem. Postava sice říká, že je jí teprve dvacet, na druhou stanu jde o velkou koketu a suverénní hráčku, po které blázní celá Paříž. Herečka má slabý hlas a omezený rejstřík na to, aby Celimenu zvládla. Josefíková si také vylomila zuby na molièrovském alexandrinu. Především v druhé půlce premiérového představení místo hraní nastoupilo unavené rýmování. Filip Čapka tak nemá v Josefíkové spoluhráče, s nímž by celé představení utáhl. S veršem se potýkají i herci v menších rolích, třeba Tomáš Červinek a Michal Sedláček.

Molière: Misantrop (E. Josefíková) |foto: Ivo Dvořák

Misantropovi ve Švandově divadle určitě nechybí tah na branku, režisér Brutovský ho rozehrává v nápaditých detailech, chytře přemýšlí o celkovém vyznění inscenace. Rozpačité herecké výkony však drží inscenaci jen někde lehce nad průměrem.