Othello, Szidi Tobias, The Interview a kulturní události 2014

Celek podle Machalické funguje, je přitažlivý a zábavný a aktéry stravují ryze současné a uvěřitelné emoce a hnutí. Othello Karla Dobrého je excentrický šílenec vrhající se do všeho s vražedným odhodláním, člověk, který nestrpí odpor. Jago Davida Prachaře má s Othellem hodně společného, u Špinara každý představuje jednu stranu téže mince. A Desdemonu hraje Magdalena Borová jako jednoduchou a čistou bytost. Její prostota zajímavě kontrastuje s emočním šílenstvím a divým soustředěním obou mužů.

Šimon Šafránek se v Hospodářských novinách věnuje filmu Zhe interview. Komedie o atentátu na vůdce KLDR podle kritika relativně pobaví, ve srovnání s loutkovým Teamem America ale neobstojí. Teamu America podle Šafránka pomohlo loutkové zpracování, kdy nepřítel sice měl skutečné jméno, ale díky umělé tváři působil fiktivně. V The Interview se Kim jmenuje Kim a vypadá jako skutečný Kim, což prý může působit nevkusně a snímek to zejména nedělá vtipnějším. O filmu se tak prý nakonec bude vědět především díky digitální vloupačce do poštovních zpráv šéfů mateřského studia Sony.

V Právu jsou dvě strany věnovány kulturním událostem roku 2014. Podle Jaroslava Špuláka je největším objevem roku pražská folkrocková skupina Jelen. Peter Kováč připomíná nástup Jiřího Fajta do čela Národní galerie. Fajt prý rozvlní poklidný český rybník, kde se tradičně hraje já na bráchu, brácha na mě. Pro Vladimíra Říhu byl letošek ve znamení Roku české hudby, akce, která měla uctít výročí našich klasiků a připoutat pozornost k domácí tvorbě. To se podle Radmily Hrdinové projevilo i na intenzivním dramaturgickém hledání v odkazu české opery. Filmový rok se dle Věry Míškové do povědomí diváků nezapíše mezi ty výrazně zapamatovatelné. A František Cinger připomíná sto let od narození Bohumila Hrabala, jehož ctitelé dostali v roce 2014 do rukou řadu publikací.

V Mladé frontě Dnes Ondřej Bezr píše o posledním albu šansoniérky Szidi Tobias s názvem Jolanka. Radost v něm prý jistě je, ale vychází z duše plné nostalgie, smutku a vzdoru. Skutečné požehnání má podle Bezra Szidi Tobias v týmu, se kterým stabilně léta pracuje. Hlavním textařem je zpěvaččin manžel Peter Lipovský, který podle kritika samozřejmě musí znát pocity a pohled na svět své ženy nejlépe. Szidi Tobias umí obsáhnout polomluvený projev i vyzpívat silné melodické pasáže, přičemž obě polohy výborně korespondují s jejím „waitskovsky“ hrubým hlasem. S Tomem Waitsem na albu prý nespojuje Szidi Tobias jen hlas, styl zpěvu a místy některá aranžmá, ale i první písnička Hore nohami. Bláznivý svět tu pojmenovává převlečena za cirkusovou vyvolávačku, což je i Waitsova oblíbená šarže.