Kvítek karmínový a bílý vykvetl ze dna viktoriánského Londýna

Osmnáctiletá prostitutka Sugar i dědic voňavkářského průmyslu William Rackham touží uniknout. Ona svému prostředí, on své lehce šílené manželce. Nejen o vášni, lásce a sexu je v pořadí druhý román nizozemského spisovatele.

Kvítek karmínový a bílý je román, který velice otevřeně proniká do tématu ženské emancipace, do tématu vztahů mezi muži a ženami. Odkud se vzala potřeba a touha zpracovat právě tohle téma? Vyrostl jsem v Melbourne, kde jsem v sedmdesátých letech také intelektuálně dozrál. Tehdy v Austrálii probíhala velice zjitřená debata o feminismu a mně připadalo velice zajímavé se k téhle válce mezi muži a ženami vrátit. Připadalo mi velice inspirativní stvořit postavu, která začíná na samém sociálním dně mezi opovrhovanými lidmi, kteří pro společnost nemají žádnou cenu.

A podívat se na to, zda a jak se z této nezáviděníhodné pozice vůbec může vymanit. Potřeba dotknout se tohoto tématu také bezpochyby souvisí s tím, že jsem neměl úplně šťastné dětství. Nechtěl bych zacházet do přílišných podrobností - moji rodiče jednoduše neodvedli zrovna tu nejlepší práci. Ve svém románu proto zkoumám, jestli je možné, aby člověk nepředával své špatné zkušenosti další generaci. Jestli může přerušit bludný kruh svého osudu, poučit z chyb svých rodičů a udělat to jinak.

Hlavní postavou románu je prostitutka Sugar, která je zároveň hlavním vypravěčem románu. Pro spisovatele není ani dnes příliš obvyklé, že by si za vypravěče volili ženskou postavu, tak tomu nejčastěji bývá v případě ženských autorek. Jak jste přišel na tento koncept? Přišla mi na tom zajímavá především jedna věc. Když muži píší o ženách, žena je traktována jako exotický mimozemšťan, podobně jako v Buňuelově filmu Ten tajemný předmět touhy, kde nezáleží na tom, kdo a jaká je žena, ta tam vlastně ani nefiguruje jako bytost. Chtěl jsem ukázat, že ženy nejsou exotičtí mimozemšťané, kteří vcházejí do mužského světa a způsobují v něm chaos. Ženy jsou lidé stejně jako muži. V okamžiku, kdy tohle pochopíte a píšete podle toho, je problém vyřešen.

Také si myslím, že muži-spisovatelé mají často tak velké ego, že když píší své texty, nedávají je číst ženám, které by v mnoha případech řekli - „podívej, tohle by žena nikdy neudělala, neřekla“. Je to velká škoda. Myslím, že muži by měli být ženskému pohledu mnohem víc otevření. Pak by totiž taková byla i jejich literatura.

Proč je hlavní postavou románu prostitutka? Čím vás tahle specifická ženská role a celý komplex otázek s ní spojených zajímal či fascinoval? Vzpomínám si, jak jsem jednou v novinách četl rozhovor s policistou, kterého se ptali na vraždu prostitutky, která se odehrála někde na severu Anglie. A on s naprosto vážnou tváří řekl: podívejte, prostitutky jsou jen lidští zmetci, nicky, nuly, které jsou zabíjeny jinými zmetky. Takže koho to zajímá? V tu chvíli jsem si uvědomil, že to, o čem tady mluvíme, jsou lidé, kteří jsou na naprostém dně společnosti, kterými každý opovrhuje.

Kladl jsem si tedy ve svém románě otázku, jestli pro lidi, kteří se pohybují na úplném dně, existuje záchrana, jestli existuje naděje. V průběhu svého těžkého dětství jsem viděl, jak je jednoduché, aby lidi, kteří ničí sami sebe, ničili své vlastní děti, ničili další generace. Proto jsem chtěl vědět, jestli tomu Sugar může uniknout, a jí se to v knize podaří. Já chci věřit, že lidem se může podařit vystoupit z bludného kruhu, prolomit kruh destrukce a ničení.

V románu používáte zajímavou narativní strategii, která by se dala nazvat „předáváním štafetového kolíku“. Vždy nejprve sledujeme nějakou postavu, ve chvíli, kdy ale potkáme nějakou zajímavější, začínáme sledovat ji. Tento způsob narace je pro čtenáře velmi efektní, na čtenáře se navíc postavy často přímo obracejí, oslovují ho, kladou mu otázky, a vtahují ho tak do příběhu. Byl to promyšlený koncept, záměr, anebo to vyplynulo organicky, z procesu psaní?Román začíná hlasem, který čtenáře zve do světa příběhu. Ten hlas pro mě představuje, symbolizuje dvě věci zároveň - hlas prostitutky a „hlas literatury“. Knihy i prostitutky totiž slibují (svým „konzumentům“) stejnou věc - že vás budou bavit, že s nimi strávíte zajímavý čas. Když s nimi ale skončíte, často ve skutečnosti zjistíte, že to slušně řečeno nestálo za nic. Touhle představou jsem se velice bavil. Také mě bavilo, že na začátku Vás tento hlas zve do světa příběhu a vlastně avizuje, že jako čtenář máte jen omezený čas. A když se dostanete až na konec knihy, která má osm set stran, říkáte si - to je všechno? To už je konec?

Zpočátku jsem si pohrával s myšlenkou, že by se tento hlas prolínal celým románem, ale ustoupil jsem od toho, protože pro čtenáře by to bylo nezajímavé a únavné. Přišel jsem na to, že bude mnohem zajímavější, když se příběh bude přenášet z postavy na postavu, a čtenář tak bude mít možnost co chvíli proniknout hlouběji do nitra nového, neznámého charakteru. A že právě to mu umožní, aby si naplno užíval cestu příběhem.

Kvítek karmínový a bílý se odehrává v letech 1874 a 1875. Podařilo se vám vytvořit dokonalý, detailně prokreslený portrét viktoriánské společnosti a Londýna. Jak jste se vypořádal s problémem reálií? Jak dlouho jste je studoval a jak dlouho jste tento objemný román vlastně psal? Tu knihu jsem psal vlastně dvacet let, ale vzal jsem si nějaký čas na to, abych se špatně oženil, mezitím se stala ještě celá řada dalších věcí. První verzi knihy jsem napsal, když mi bylo necelých dvacet. Tehdy jsem ale nedělal žádný výzkum, vše se zakládalo na postavách a příběhu.

Druhou verzi jsem začal psát o mnoho let později a tentokrát jsem se pustil do rozsáhlého bádání. Trávil jsem nekonečné hodiny v knihovnách studiem dobového materiálu. Přečetl jsem všechny noviny z té doby, a taky neuvěřitelné množství knih.

Třetí verzi románu jsem napsal poté, co si má žena Eva přečetla verzi druhou a dala mi řadu skvělých rad. V poslední verzi jsem se také snažil zbavit text všech historických omylů a nepřesností a to tak, že jsem po internetu konzultoval všechny detaily s kruhem odborných historiků. Kniha tedy byla napsána ve třech dlouhých fázích. Tou nejpodstatnější pro mě ale zůstává fáze první, ve které vznikal příběh a postavy. Ty jsou podle mě základem každého dobrého románu.